Japan

odkazy

Shigurui

Hybnou silou příběhu je tragická minulost plná křivd, zrady, násilí a mučení. Minulost dvou účastníků šermířského turnaje na hradě Sunpu, který roku 1629 uspořádal Tokugawa Tadanaga. Sadistický feudální pán, do jehož excesů patří vyvraždění tisíce kusů zvěře na posvátné hoře a dekapitace těhotné ženy. Tadanaga měl zkrátka rád pach krve, a proto trval na tom, že se při turnaji bude používat daisho, a ne cvičný bokken. Pozadí nenávisti, již k sobě Fujiki Gennosuke a Irako Seigen chovají, není o nic méně pokřivená.

Nelineární struktura děje nás provede prvním setkáním hlavních protagonistů v dojo šermířské školy Iwamoto Kogana, přes jejich soupeření o následnictví tohoto prestižního domu, až po vzájemný rozkol. Ctižádostivý Seigen, jenž by udělal vše proto, aby zdokonalil své schopnosti a přinesl čest rodině, nepřijel do Kakegawy s čistými úmysly. Jenže starý tygr Kogan, který střídá nechutnou senilní neschopnost s obdobími zvrácené krvelačnosti, bude hrát stejně tvrdě. Jeho favoritem je zkrátka Gennosuke.

Prostředí, jež je nám prezentováno velmi atmosférickou kresbou balancující ve světě stínů a kontrasty mezi přesvětlenou bílou, se vymyká našemu humanistickému chápání. Krutost je zde oplácena ještě větší krutostí a mučivou bolestí. Poškození lidských těl po následcích zranění mečem či rukou jsou chirurgicky přesná. Useknuté končetiny, nosy, ušní boltce, bradavky, rozdrcené obličeje, vyhřezlá střeva.



Animace je statická. Na druhou stranu je vše velice detailní: Architektura, oblečení, zbraně i samotní lidé působí nesmírně realistickým dojmem, ponořeným do hávu filmů noir. Souboje jsou většinou otázkou několika švihů, či demonstrací ještě rychlejších pokročilých technik. Ale i dlouhé záběry vás díky nervy drásající hudbě udrží v konstantním napětí. Dobové skladby, využívající tradičních nástrojů jako shamisen, biwa, bubny taiko, nebo kastaněty připomínající hyoushigi, umocňují ponurý nádech.
Nagareboshi - Kiyoshi Yoshida
Shigurui OST



Shigurui zůstává manga předloze Takayuki Yamaguchiho relativně věrný. Režisér Hirotsugu Hamazaki, jehož rukopis jistě poznají ti, kteří viděli jeho dystopickou vizi Texhnolyze, však opět diamant dokonale nevybrousil. Místo stále se stupňujících úchylek a nechutností měl trochu zapracovat na vývoji příběhu. Ten je totiž často matoucí a ukončení vyznívá do ztracena, přičemž na některé palčivé otázky vůbec neodpoví.