Japan

odkazy

jodo

Jo přestavuje hůl z tvrdého dřeva, dlouhou 125–130 cm a tlustou okolo 2,5 cm, která byla historicky vyvinuta speciálně pro boj s katanou. Rozměry jo, které nemá žádný vztah k délce těla uživatele, jsou dnes typizovány na délku 128 cm a průměr kolem 2,4 cm. Všechna jo by měla být těchto rozměrů. Jo, jednoduše, rychle a levně vyrobené z dubu, je pevné a na rozdíl od meče nerezaví a nepotřebuje údržbu, ani nepotřebuje být nákladně zdobeno a ani se nestává objektem hrdosti. Díky snadné a levné výrobě a extrémní jednoduchosti jej může ve srovnání s jiným válečným vybavením používat skutečně každý.

Bojové umění jodo vzniklo stejně jako okinawské kobudo z potřeby eliminovat nadvládu chladných zbraní = v jodo konkrétně meče katany.

Na rozdíl od okinawských systémů však tkví jeho počátek mezi samotnými samuraji.

Na Okinawě poskytovaly zbraně, zhotovené z nářadí a nástrojů, nižším společenským vrstvám šanci přežít proti loupeživým bandám a potulným samurajům, kdežto jodo jako nástroj proti společenským vrstvám z počátku vůbec nesloužilo. Přežít však proti spoupeři, ozbrojenému některou z chladných zbraní, však kladlo stejné nároky, a proto se i jodo vypracovalo k absolutní dokonalosti z hlediska efektivity jeho použití, stejně jako zbraně arzenálu okinawského kobudo.

Tréninky jodo probíhají formou důsledného výcviku techniky ovládání hole jo a nácviku vzájemných střetů s partnerem vyzbrojeným dřevěnou napodobeninou katany — bokkenem (bokuto) formou cvičení sestav kata ve dvojicích.
Historie

Za zakladatele tohoto umění je považován Muso Gonnosuke Katsukichi, dříve známý jako Hirano Gonbei.

Jak to tak v přepisech starých dob bývá, je samotný počátek jodo dostupný pouze v legendách. Fakta jsou, že jak cestoval Muso vlastí (musha shugyo), utkával se se spoustou válečníků. Pak se ovšem utkal s jedním z nejlepších šermířů všech dob, Mijamotem Musashim. Co je doloženo, jsou zúčastněné osoby, zhruba i období, kterým je období Keicho (1596 – 1614) a matně i místo, kterým bylo buď Akaši nebo Edo. Dále se již historické legendy liší. Jedna praví, že Musashi při souboji použil dvou mečů a křížovým blokováním juji dome Musa přemohl. Mijamoto Musashi však nechtěl využít výhody dvou mečů a ušetřil Gonnosukovi život. Druhá zase míní, že Gonnosuke vyprovokoval Musashiho na souboj, když si tento slavný šermíř vyřezával luk či malou tyč, kterou pak Gonnosukeho porazil. Některé další zase zacházejí tak daleko, že vkládají Gonnosukemu do ruky dlouhou tyč bo, nebo dlouhé cvičné bokuto, které prý na Musashiho nečekaně tasil, zatímco ten jej udeřil jídelními hůlkami doprostřed obličeje. Co však víme opět přesně, že zarmoucený Gonnosuke odešel do šintoistické svatyně na vrcholku hory Hóman v prefektuře Chikuzen (dnes Fukuoka), kde se věnoval meditaci, ve které opět dle legend spatřil možnost bojového použití hole z nejtvrdšího bílého dubu. Novou zbraň nazval Jo a při cvičení s ní uplatnil všechny své dřívější zkušenosti a nakonec vytvořil nový styl, který nazval Shindo Muso Ryu Jojutsu, jenž se vynořilo na scéně bojových umění kolem roku 1603. Poté Gonnosuke vyzval Musashiho na souboj. Musashi výzvu přijal a i když bojoval ze všech sil, dokonce i se dvěma meči, Gonnosukeho porazit nemohl. Muso porazil slavného mistra v druhém kole jejich utkání, které se konalo v hradu města Himeji, ale ušetřil jeho život, stejně jako Musashi ušetřil jeho život. Klíčem prý byla věta, kterou v meditaci Gonnosuke uslyšel, a to ve smyslu „Poznej nepřítelův solar plexus kulatou holí.“ V roce 1621 obdržel Nagamasa Kuroda stipendium ve výši 520 000 koku a vládu nad prefekturou Chikuzen. Muso Gonnosuke vstoupil do jeho služeb, kde setrval až do své smrti. Jediným dochovalým dokladem je věnování na dlouhém meči, který je součástí oltáře svatyně na hoře Tsukuba. Shindo nebo Shinto v názvu školy znamenají „pravá cesta“ Muso můžeme přeložit jako „boží“ nebo se také jedná o jméno jejího zakladatele.

Od prvního představitele školy Muso Gonnosukeho se styl školy příliž neměnil, až do představitele čtvrtého. Tím byl higuchi Han´emon, který dal učitelské certifikáty menkyo studentům jmen Yokata Hanzaburo a Harada Heizo Nobusada (Kaisai). Učení se tak rozdělilo na dvě – novou cestu Haradovu a pravou cestu Yokatovu. Ten určil jako nástupce Morikiho Eichiho , který začal svoji vlastní linii Moriki ryu. Harada učinil to samé, když dal vzniknout linii Kansai ryu, která přetrvala dodnes. Neměl však údajně to štěstí přežít dobu těžkých hladomorů, které v letech 1727 – 1728 Japonsko velmi sužovaly.

Když se učení přesunulo z 6. představitele Hary Shiemona (+ 1754) na 7. představitele, jménem Nagatomi Koshiro Hisatomo (1717–1772), nastala doba revitalizece učení takovou měrou, že měla škola 300 studentů. Když klan Kuroda postavil hrady Maizurujo na východě a Tsurujo na západě, (oblasti Haruyoshi a Jigyo), stalo se po pevném ustanovení Shinto Muso Ryu válečným uměním pro pěšáky Ashigaru.

Tím bylo původní Gonnosukeho učení rozptýleno do tří směrů. Prvními dvěma bylo rozdvojení nové cesty tzv. Kuroda Jo v liniích Haruyoshi a Jigyo. Třetím směrem bylo Moriki ryu, vzniklé ze staré cesty. Student Ono Kyusaku (+ 1822) se poté stal instruktorem linie Haruyoshi a Komori Seibei linie Jigyo a roku 1796 tak bylo Gonnosukeho učení pevně ustanoveno. Umění hole je sice rozděleno do tří hlavních větví: Nové cesty Shinto Muso Ryu – linie Haruyoshi a linie Jigyo plus stará (pravá) cesta – Moriki ryu. Pak se dokonce hovoří i o dalších dvou směrech Ten'ami-ryu Heijo a Shin-Chigiriki. Do období Bakumatsu, kdy byly všechny tři směry stále velmi aktivní, měly osmnáct držitelů menkyo v linii Haruyoshi, patnáct v linii Jigyo, čili celkem třicet dva v nové cestě a pak devět v cestě pravé.

Roku 1815 končí linie Jigyo úmrtím Fujimota Heikichiho. Hatae Kyuhei, představitel linie Haruyoshi nakrátko učení linie Jigyo obnovil, ale roku 1876 stejně mizí se smrtí posledního představitele Yokoty Enjiho. Hatae Kyuhei se pak zasloužil i o obnovení Moriki Ryu, které skončilo úmrtím Inoue Ryosukeho roku 1831, ale nástupnickou školu Shuyo ryu potkal stejný osud jako linii Jigyo, neboť zemřel poslední představitel směru Yamazaki Koji. Významným přínosem tohoto představitele bylo to, že umožnil přežít vědomosti ostatních směrů, takže mohla nadále existovat i linie Jigyo, ačkoliv bez přímé návaznosti na svého posledního představitele.

Po roce 1868 bylo konečně díky reformě Meiji dovoleno učit tradiční umění hole i mimo území klanu Kuroda. Klan Kuroda k tradičnímu umění hole přidal umění zatýkání a poutání, poté svazování a nakonec i palné zbraně. Další vývoj se konal již jen v poslední přeživší linii – linii Haruyoshi z nové cesty původního Shinto Muso ryu. Hirano Kichizo (+1871) přidal do učení Shinto ryu kenjutsu s osmi katami pro tachi a čtyřmi pro kodachi.

Následně představil významný představitel Shiriashi Hanjiro (1842–1927) Isshin ryu kusarigamajutsu, čili boj srpem s připevněným řetězem o závaží na konci. Ten samý představitel adoptoval i tanjojutsu Uchidy Ryogora (1837–1921), známé také jako suttekijutsu (z angl. hůl; stick). Jedná se o čili boj vycházkovou holí, které Japonci převzali z evropského vzoru. Shiriashimu Hanjirovi se podařilo spojit obě linie nové cesty Shinto Muso ryu, když učení linie Haruyoshi (jeho učiteli z této linie byli Hirano Kichizo a Sada Teisuke) obohatil o vědomosti Yoshimury Hanjiro Yoshinobu, který byl jeho učitelem z přetržené linie Jigyo.

Počátkem 20. století začaly staré časy pomalu vycházet z módy. Shiriashi Hanjiro byl jediným instruktorem kombinované linie školy Shinto muso ryu. Byl 24. představitelem školy a jeho dojo v Hakatě bylo přistaveno ke zdi hotelu a měřilo 3,7 m x 9,1 m s jednou stěnou otevřenou. Mistr sám pak učil z verandy, která směřovala právě k ní. Jeho nejlepšími žáky byli Takayama Kiroku, Shimizu Takaji, a Otofuji Ichizo. První z jmenovaných otevřel své dojo roku 1929 ve Fukuoce a byl jmenován shihanem a druhý zmiňovaný – Shimizu Takaji – jeho asistentem. V dojo s nimi cvičilo dalších pět držitelů různých stupňů menkyo. Po smrti shihana Takayamy (+1938) jeho místo přebral poslední z dříve zmíněných – Otofuji Ichizo, který vedl dojo až do své smrti v roce 1990.

Shimizu Takaji se roku 1927 účastnil ukázky spolu se známým instruktorem škol meče Nakayamou Hakudo. Poté předvedl své jodo i tokijské policii. Již a vlády shoguna Tokugawy byla tato zbraň začleněna do výzbroje policie a právě díky Shimizu Takajimu patří do její výzbroje doposud. Jodo v Shimizově podání vzbudilo velký dojem, takže odchází roku 1930 učit do tokijského Mumon Dojo a roku 1931 začíná učit i ve známém judo doju Kodokan, patřící jeho zakladateli Kano Jigorovi. Roku 1933 se zformovala elitní policejní jednotka, v jejíž výzbroji se ocitla díky svému vrchnímu veliteli, Admirálu Takeshitovi Isamu (mimo jiné i veliteli námořních skautů), jež sám dlouho cvičil aikibudo a různé školy meče. Shimizovi se tak naskytla možnost spolupráce s tehdejšími špičkami v oblasti kendó. Roku 1937 odchází Shimizu učit jodo do mandžuska, kde cvičil 1,500,000 vojáků. Tak se jo opět vrátilo do své kdysi dávno běžné role zbraně vojenských oddílů. Roku 1940 na počest 2600 let japonského císařství založil Shimizu Dai Nihon Jodokai (Císařská asociace jodo).

Po 2. sv. válce byly oficiálně smeteny jak ultranacionalistické směry uvnitř Japonska, tak bojová umění. Bývalí studenti i učitelé budo samurajských zbraní hledali něco, co by mohli cvičit a tím uměním, které se jim díky výjimce ze zákazu naskytlo bylo právě jodo. Roku 1954 se opět otevřelo Butokukai v Tokyu, ale politické špičky stále viděly v bojových umění snahu o opětovné ultranacionalistiské snahy. Roku 1955 tedy vzniklo Nihon Jodo Renmei (Japonský svaz jodo), který byl v roce 1956 přejmenován na Zen Nihon Jodo Renmei (Celojaponský svaz jodo).

V roce 1964 navštívil Shimizu senseie Otofuji Ichizo, aby s ním prodiskutoval nabídku ZNKR zřídit cvičný systém seitei jodo stejně, jako tomu bylo v iaido. Shimizu nabídku přijal, což vedlo k sestavení odborného výboru a roku 1968 představili Shimizu Takaji a Nakajima Asakichi seitei jodo kata zasedání ZNKR. Seitei jo kata byly přijaty a roku 1969 byly představeny veřejnosti na ukázce, kde byl Shimizu v úloze tachi a Otofuji v úloze jo. Na té samé ukázce se poprvé předvedlo i seitei iai a nové cvičné systémy pro přiblížení základů použití zbraní dotčených bojových umění byly na světě. Stejně jako nyní v iaido obsahuje systém seitei dvanáct základních kat, které byly až na jednu uměle vytvořenou převzaty právě z Shinto Muso ryu.

Shimizu Sensei byl 25. a zároveň posledním představitelem školy. On sám neurčil svého zástupce, takže se přetrhla a skončila poslední přímá linie představitelů školy, zahájená Muso Gonnosukem Katsukichim. Stejně jako v podobných případech v jiných bojových umění musel být nástupce vybrán, což se pochopitelně nelíbilo ostatním mistrům, kteří nadále pokračují ve výuce jodo dle své vize, takže se jodo opět větví do více linií, z nichž však již není žádná přímá.