Japan

odkazy

Edo

Stoupenci mladého Hideoshiho dědice Toyotomiho Hideyoriho byli poraženi v roce 1600 jejich bývalým spojencem Tokugawou v bitvě u Sekigahary. Tokugawa si zvolil jako hlavní sídelní město Edo (nyní Tokio) a jmenoval se šógunem. Císař a dvůr zastávali pouze formální moc a sídlily nadále v Kjótu. Tokugawova rodina nabyla obrovského jmění a kontrolovala všechna velká města, doly a přístavy. Zemi rozdělila na autonomie, kde dala moc daimjó. Nejvlivnější společenskou třídou v této době byla šlechta, poté daimjó se svými samuraji, poté farmáři a na úplném dně společnosti byli řemeslníci a kupci. Pro zajištění stability a bezpečnosti vyžadoval Tokugawa po daimjó, aby každý druhý rok vykonávali návštěvu Tokia, kde zadržoval jejich ženy a děti jako zdánlivá rukojmí. S tím daimjó nemohli v podstatě nic dělat a nezbylo jim tudíž než zůstat loajálními vůči šógunovi. Na nejnižším konci společnosti byli farmáři, kterym bylo nařizováno povinné odevzdávání části úrody a oblečení. Přesun lidí z jedné kasty do druhé byl nemožný a byl dědičný. Za Tokugawovy vlády Japonsko podléhalo sekoku (národní izolaci) a obyvatelům bylo pod trestem smrti zakázáno cestovat mimo Japonsko nebo zabývat se obchodem s cizími zeměmi. Pouze několika Holanďanům, Číňanům a Korejcům bylo umožněno zůstat, avšak byli podrobeni přísné kontrole. Např. Holanďané byli uvězněni na ostrove Dejima (poblíž Nagasaki) a jejich kontakty byly omezeny na obchod a prostituci. V těchto dobách pravděpodobně vznikla nekritická a oddaná japonská loajalita vůči nařízením a pravidlům, která přetrvává do současnosti. Během Tokugawovy vlády vzkvétalo umění, např. haiku (sedmnáctislabikové básně), bunraku (klasické loutkové divadlo) nebo kabuki (japonské divadlo). Tkalcovství, hrnčířství a výroba keramiky se staly velmi oblíbenými odvětvími mezi vrchními vrstvami obyvatelstva kvůli své vytříbené kvalitě. Začátkem 19. století začala Tokugawova vláda chřadnout díky korupci. Také hlad a bída mezi nejnižšími vrstvami obyvatelstva a samuraji oslabovala systém. Navíc cizí lodě čím dál tím více začali pronikat k japonským břehům. Na severu to byli Rusové, na jihu pro změnu Britové a Američané. V roce 1853 americky námořní kapitán Matthew Perry připlul s eskadrou „černých lodí“ a dožadoval se otevření obchodních cest. Další země se dožadovaly otevření přístavu a uvolnění nebo alespoň částečné omezení striktních předpisů zakazující výměnný obchod. Příchod cizinců se ukázal byt rozhodujícím faktorem pro svržení již tak vratkého Tokugawova režimu. Dvě velké daimjó oblasti (Satsuma a Chōshū), které byly nejvíce omezovány šógunovými nařízeními ohledně zahraniční politiky, se spojily s rozčarovanými samuraji a svrhly v roce 1868 císaře a nastolily obnovení imperiální vlády a konec vlády šógunů.