Japan

odkazy

Mohylová kultura

Věda stále ještě nedospěla k definitivnímu názoru a k jednoznačné odpovědi na otázku, kdy Japonci vytvořili jednotný stát a zformovali se v národ. Soudí se, že se tak stalo mezi 4. a 6. stoletím našeho letopočtu. V tomto případě se tato doba kryje s obdobím mohylové kultury, která vystřídala kulturu Jajoi a trvala od konce třetího století do konce sedmého století. Mohyly kofun jsou různých rozměrů a typů, a proto se v jejich vývoji rozeznávají tři stadia. Úzký kontakt s pevninou prozrazují předměty uložené v hrobkách, z nichž mnohé byly přímo importovány anebo mají korejskou nebo čínskou předlohu. Již na konci období Jajoi se na severním Kjúšú objevují hrobky místních velmožů. Byly však jen malými a skromnými předchůdci pozdějších mohyl. První náhrobní mohyly pocházejí z konce 3. století, mají kruhový půdorys a využívají přírodních pahorků či terénních vyvýšenin. Dřevěné rakve se ukládaly do pohřebních kobek vyhloubených v zemi, a ty byly poté zakryty balvany či zahrnuty zeminou. Hlavní období kultury mohyl nastává od druhé poloviny čtvrtého století, kdy se v oblasti Kinai začaly budovat obrovské hrobky charakteristického půdorysu. Tento půdorys je možno vzdáleně přirovnat ke klíčové dírce. Délka mohyl ze středního období je různá, od 100 do 475 metrů a již na první pohled je zřejmé, že stavba těchto gigantických hrobek byla podmíněna možností koncentrovat obrovské množství pracovních sil a existenci promyšleného projektu. Mohyly se budovaly na rovině navršením umělých pahorků a byly obehnány vodním příkopem. Největší známou mohylou kofun je hrobka císaře Nintokua, o němž se traduje, že zemřel roku 399. Mohyla je dlouhá 475 metrů, její objem je 1 400 000 m3 přemístěné a navršené zeminy. Kamenné kvádry použité na stavbu hrobky dosahují objemu 20 000 m3 a v prostorách hrobky bylo umístěno 20 000 hliněných pohřebních sošek. Neméně impozantní je i druhý největší kofun, dlouhý 418 metrů, který se považuje za hrobku císaře Ódžina. Skvělost hrobek dosáhla vrcholu v polovině 5. století, poté snaha o gigantičnost postupně slábla. Zvlášť bohatě zdobené hrobky pocházejí z 5. a 6. století a byly objeveny v kjúšských prefekturách Fukuoka, Saga, Kumamoto a Óita. Většina výzdoby je tvořena geometrickými vzory, dále například vzorkem kapradin, mořských vln, mečů, štítů. Proslulou výjimkou je hrobka Takamacuzuka v Asuce v prefektuře Nara, kde jsou na zachovaných nástěnných freskách zachyceny postavy v oděvech běžných na asijské pevnině. Červená, bílá, žlutá, černá a modrá barviva používaná v hrobkách jsou všechna minerálního původu. K nálezům v mohylách patří především hliněné sošky, nádoby, předměty každodenní potřeby, zbraně, šperky a doplňky z nerostů, dřeva, kovů i keramiky. V hrobkách byly nalezeny vázy, jejichž tvar a dekor jsou téměř stejné jako u keramiky kultury Jajoi, avšak jejich řemeslné zpracování je mnohem vyšší. Většinou se vytáčely na hrnčířském kruhu a vypalovaly na nejvyšší stupeň tvrdosti. Kolem vlastních hrobek a na nich býval do země zapuštěn velký počet dutých hliněných sošek haniwa. Zatímco džómonské figurky dogu měly někdy až groteskní tvar, haniwy představují lidské postavy pravidelných, oválných tváří, domy, čluny nebo zvířata, zvláště koně, a ojediněle lze mezi nimi nalézt i sošku buvola či opice. Nejstarší haniwy pocházejí ze 3. století, tedy z počátků mohylové kultury. Tvorba sošek vznikla v oblasti Kinai, ale postupně se rozšířila do celého Japonska. Od druhé poloviny pátého století se mezi předměty uloženými ve hrobkách začal objevovat kontinentální typ jezdecké výstroje a velké množství zbraní. Také četné haniwy ve tvaru pečlivě osedlaných koní s dokonalými postroji anebo jízdních bojovníků v plné zbroji svědčí o tom, že tehdejší vládnoucí vrstva ovládala jízdu na koni a uměla na koni i bojovat.