Japan

odkazy

Sengoku Džidai

Sengoku džidai neboli Věk válčících států označuje poslední slavné období samurajů. V tomto století zmatků a chaosu bylo válečnické umění zdokonaleno až na téměř svojí nejvyšší možnou úroveň na bitevních pláních Japonska. Pojďme si v souvislostech něco říci o tom, jak slavné období válčících států skutečně vypadalo.[/i]

Vznik feudální vrstvy daimjó
Jsme v polovině patnáctého století. V Japonsku upadá moc posledního šóguna z rodu Ašikaga a hrozí občanská válka. Šógun uzavírá spojenectví s rodem Uesugi, který vládne úrodné nížině Kantó, aby byl schopen zničit a vyvraždit své příbuzné (jinou větev rodu Ašikaga) ve sporu o následnictví. Další následnický spor (1467) opravdu vyvrcholil v zuřivou válku mezi Ašikagou a spojenými mocnými rody Hosokawa a Jamana. Tato válka, nazývaná podle éry Ónin je pro Japonsko poměrně zničující: císařské sídlo Kjóto je po boji více než stotisícových armád prakticky vylidněno. Válka trvala až do roku 1477 a šógunát v ní pozbyl (společně s ústřední vládou) veškeré moci, protože šógun Jošimasa - o jehož následnictví se bojovalo - se uchýlil do ústraní. Až do této doby bylo běžnou praxí, že vojenští správci provincií se dělily o příjmy s vlastníky z Kjóta. Kromě toho měli tito správci právo na polovinu příjmů pro vojenské účely. Příjmy dvorské aristokracie byly čím dál, tím menší a dvorská šlechta byla vlastně bezmocná, protože neustálé válčení dávalo příležitost těmto vojevůdcům aristokracii o její příjmy zkracovat. Válka Ónin byla však pouze předehrou pro novou a ještě větší válku - sengoku džidai. Dochází k mocenskému vzestupu místních vojevůdců, z nichž se stávají skuteční vládci s neomezenou mocí nad veškerým obyvatelstvem na přesně ohraničeném území. Tito vládci se nazývají daimjóové (knížata) a proto se období sengoku džidai často také nazývá sengoku daimjó (válčící knížata). Rody daimjú jsou pokračovately starobylých rodů (třeba Šimazu ze Sacumy), ale vznikají i rody nové (Óučiové). Vzhledem k poměrně dramatickým okolnostem formování lokální moci těchto státečků získává převahu pocit sounáležitosti, nad starými vazalskými (ale i rodovými) svazky, a právě na základě tohoto se budují nová spojenectví.

Vzestup vesnických občin
V šestnáctém století čelil japonský venkov dramatickým změnám v jeho politické i ekonomické struktuře - expanze, války, zvětšování polností, nové způsoby obdělávání rýžových polí a s tím související přírůstek obyvatelstva se projevil hlavně ve složení venkovské společnosti. Zánik starých vrchnostenských statků způsobil organizování rolníků do tzv. vesnických občin, jakýchsi poloautonomních vesnic, odvádějícíh daně kolektivně. Na venkově začaly vznikat instituce a zákony, které podporovaly samostatnost venkovských provincií - mají vlastní vojenské jednotky a spravují své území samostatně a stejně tak i svou úrodu. Ze správního hlediska vesnice představují soudružnější a přirozenější jednotku než staré statky. Vznikají tak podmínky pro rychlejší rozvoj obchodu i řemesel. Například vesnice Imabori v provincii Omi se nachází na spojnici několika obchodních stezek a její obyvatelé bohatnou na základě dálkového obchodu. Suganoura na severním konci jezera Biwa v Omi se zvětšuje a vzrůstá díky rybolovu a loďařství. Higashimura v provincii Kii zase přednostně pěstuje rýži. Tento způsob správního rozdělení se v Japonsku udržel až do moderní doby. Moc dáimjú závisela hlavně na těchto třech věcech: rozloha držav, počet vypěstované rýže (to hlavně; zákl. jednotkou se stalo tzv. koku, tj. 180 l rýže; za dáimja byl považován každý, kdo měl nad 10 000 koku) a množství vybraných daní. Všechny tyto zdroje byly využity na budování vojenské síly - nejlépe spravovaná knížectví nemusela respektovat ústřední moc a zároveň si mohla vojensky podmaňovat své sousedy.

Působení sekt
Historici kladou velký důraz na roli, kterou v té době sehrála válečnická sekta Ikkó ikki. Zvláště v období sengoku džidai, tedy 16.stol., ale už i dříve, tedy ve století patnáctém, v období šógunátů Minamoto a Ašikaga. Tito historici to potvrzují seznamem poměrně velkých a důležitých bitev, které Ikkó ikki v této době vybojovali: Tayagawarou (1481) a Tagaojo (1488) počínaje, rokem 1506, kdy byla prolita krev u Kuzuriugawa a následně Hanyano, později u Sendanno (1536) a Daishoji (1555) konče.
Možná, že Ikkó ikki byli motivováni úsilím náboženských představitelů, organizovaných hlavou sekty ve městě Išijama (dnešní Ósaka), kde se nacházelo středisko sekty. Rolníci byli tehdy poměrně utlačovanou vrstvou, a tak docházelo k jejich radikalizaci. Nestali se z nich ale komunisté ani anarchisté - ale vojáci. Pod záštitou sekt se bouřili, nebo alespoň sektám vojensky vypomáhaly, jako tzv. bojovníci ašigaru. Rozvoj Japonska, který se projevil hlavně v pozdně středověkých japonských vesnicích, které tehdy nejvíce podporovaly občanskou válku by mohl být dalším důvodem, proč se rolníci chopily zbraní. Navíc, Šin buddhismus je sám o sobě agresivní náboženství, vymyšlené (!) pro vesničany jako takové. Právě skrze náboženství dokázaly sekty s rolníky manipulovat.
Ikkó ikki se ukázali být názorným příkladem síly a moci dlouhé historie Šin buddhismu a jeho náboženské ideologie. Tato ideologie má kořeny v učení kněze Šinrana (1173 - 1262) , který přetvořil myšlenky kněze Honéna (1133 - 1212) a jeho buddhismu Čisté země Amida (jap. džódo) na duchovní rovnostářství (dobo). Založil tzv. Pravou sektu čisté země (džódo šinšú), jejíž myšlenky byly monoteisticky orientovány. Šinranova ideologie se stala součástí programu ziskuchtivého kláštera Hongandži, který započal Kakunyo (1270 - 1351); program vedl charismatický vůdce z Hongandži (Ikkó ikki je jedna z větví Pravé sekty čisté země) a působil hlavně na vesnicích, kde se později začal i organizovat. Distancoval se od klasického buddhismu a způsobil vznik dvou společenských sfér - ooboo, neboli občanská vrstva a buppoo, čili náboženská (samozřejmě Šin buddhistická). Tento program také způsobil nárůst fanatického odporu proti vojenským a šlechtickým režimům u střední vrstvy obyvatelstva - obchodníků a řemeslníků. Největší popularity dosáhl Šin buddhismus za Rennya (1425 - 1499), když ve vhodné době po Ónin válce zahájilo vychytralé vedení sekty společenskopoliticky zaměřenou expanzi. Navzdory oddělení civilní a náboženské vrstvy, pokračoval Rennyo v rozšiřování své náboženské sítě. Využil zmatků období sengoku džidai a porazil rod Togaši, vládnoucí provincii Kaga (1488) a ovládali ji až do roku 1583, kdy byli Ikkó ikki poraženi Hidejošim. Nešlo jim ale jen o rozšiřování svého náboženství, ale hlavně o kontrolu co největších území, odkud museli obyvatelé odvádět daně a kde by mohli Ikkó ikki nastolit svůj režim. V provinciích jako třeba Kaga, Mikawa a Settsu vzrůstala touha po nezávislosti a počet členů Ikkó ikki vzrostl mezi lety 1400 až 1500 o 50 procent a Hongadži jinaicho (obchodní klášterní centrum) v Išijamě se stalo v sedmdesátých letech šestnáctého století nejsilnějším ekonomickým střediskem v Japonsku! Navzdory tuhému odporu byli Ikkó ikki zničeni Nobunagou a Hidejošim mezi léty 1570 a 1583 - důvody, proč Nobunaga usoudil, že je nutné Ikkó ikki zničit jsou zřejmé. Ortodoxní členové Šin buddhismu obnovili poté rozdělení obyvatelstva na ooboo a buppoo a vlastně celý program kláštera Hongandži zůstal až do přelomu sedmnáctého a osmnáctého století nezměněn a velmi ovlivnil kulturu za doby šógunátu Tokugawa, ačkoliv byli kláštery pod přímou kontrolou Tokugawovi policie.
Aktivity Ikkó ikki se projevovaly hlavně v pobřežních provinciích, které díky přístavům umožňovaly styk Ikkó ikki s piráty (jap. wakó) - Kaga, Etchu , Echizen a Echigo. Protože lodě bez certifikátu (pirátské) si mohly dovolit vypouštět hlavně kláštery, měli k sobě Šin buddhistické kláštery a piráti velmi blízko. Počet Ikkó ikki vzbouřenců byl značný - přes sto tisíc, dali tedy dohromady v polích bojující vojsko čítající minimálně dvacet tisíc pěšáků! Jejich výkony na bojišti, navzdory porážkám způsobeným rodem Asakura (1506 a 1555) - pánům provincie Echigo, byl obdivuhodný. Jak už jsem řekl, v roce 1488 dokonce drželi pod kontrolou celou provincii Kaga a udrželi ji po většinu století. Kromě toho se jim podařilo v bitvách zabít dva známé vojevůdce z provincie Echigo (1506 a 1536). Projevovali se ale také ve vnitrozemí, zvláště ve druhé polovině 16. století. Sekty se obávaly nástupu vojenské moci - šóguna, který by se jim mohl postavit - proto se snažili ze všech sil zabránit sjednocení země.
K prvnímu střetu došlo v bitvě u Kamiwada (1564). Nešlo sice o velkou bitvu (Za Ikkó ikki bojovalo přibližně 1000 vojáků), avšak způsobili nemalé těžkosti mladému Tokugawovi (tehdy Matsudairovi) Ieyasu. Boje vyvrcholily v organizovanou válku proti představitelům Šin buddhismu a jejich sídlu - klášteru Hongandži v Išijamě (dnešní Osaka), kterou na sebe vzal daimjó Oda Nobunaga. Nakonec byly všechny kláštery sekt, které se nevzdaly srovnány se zemí. Jen díky přísnému režimu šógunátu Tokugawa nenabyly po skončení občanské války tyto sekty své původní moci.

Vojenské sjednocení Japonska
Ve čtyřicátých letech přijeli do Japonska první Evropané a s sebou přivezli nové náboženství - křesťanství a také novou zbraň - střelný prach a s ním i palné zbraně arkebuzy, později muškety. Po Japonsku se začalo křesťanství šířit hlavně díky podpoře rodu Oda a díky obchodu s Portugalci (být aspoň naoko křesťanem bylo tehdy velice moderní; křesťanství se považovalo v Japonsku za větev buddhismu). Došlo ale ke sporům se sektami, které vyvrcholily obrovským organizovaným povstáním vojsk mocných buddhistických klášterů (1563).
Při sjednocování Japonska došlo ke stovkám ozbrojených střetů a k tomuto období se pojí mnoho jmen vojevůdců a rodů. Čistě pro vaši orientaci v následující změti dat a údajů vám vyjmenuji jména těch nejsilnějších rodů a vojevůdců. Mezi mocné rody neodmyslitelně patří rody Oda, Takeda, Tokugawa, Móri, Uesugi a Imagawa; mezi ty méně silné například Hódžó, Šimazu, Saitó a Hosokawa. První jméno dáimja většinou označuje příslušnost k rodu, tedy Oda Nobunaga pocházel z rodu Oda, Móri Mottonari z rodu Móri apod. Rod Oda měl schopné vojevůdce Odu Nobunagu a Tojotomiho Hidejoši (Hidejoši tedy nepocházel z rodu Oda, ale z rodu Tojotomi), rod Móri Móriho Mottonari, rod Tokugawa Tokugawu Iejasu, rod Takeda Takedu Šingena a jeho syna Takedu Katsujori (Kacujori) a rod Uesugi Uesugiho Kenšina. To je ve stručnosti vše. Nyní se můžeme pustit už do samotného sengoku daimjó.

Ačkoliv boje začínají už Ónin válkou roku 1477, vlastní sengoku džidai navazuje na éru Ónin později, přibližně v devadesátých letech patnáctého století. Zprvu probíhají boje jako menší sousedské potyčky mezi samuraji; organizovaná válka z nich vyústí později:

První velký střet se odehraje roku 1553. Dojde k první konfrontaci dvou mocných rivalů Takedy Šingen a Uesugiho Kenšin v první bitvě na pláni Kawanakadžima v provincii Šinano (nebo také bitva u Fuse) a o dva roky později se obě armády střetnou na stejném místě a vybojují druhou bitvu na pláni Kawanakadžima (známou též jako bitva u Saigawy). Nakonec, v roce 1559 je už provincie Šinano téměř celá pod nadvládou Šingena. O další dva roky později vybojují Takeda Šingen a Uesugi Kenšin spolu nejkrvavější bitvu v japonských dějinách vůbec - počtvrté se střetnou na pláni Kawanakadžima. V roce 1563 poráží Šingen společně s Hódžem Udžijasu Uesugiho Norikacu v bitvě u Musaši-Macujama v provincii Musaši. V roce 1564 se prolije krev v páté, rozhodující bitvě u Kawanakadžima mezi Takedou Šingenem a Uesugi Kenšinem.

Japonsko je ale v závěru sjednoceno třemi vojevůdci, z nichž každý navázal na dílo předchozího. Prvním z nich byl Nobunaga z rodu Oda, který se hlavně proslavil zničením Pravé sekty čisté země a všech jejich větví a klášterů. Spojil se s mocným rodem Tokugawa a společně donutili některé malé státečky podřídit se jejich hegemonii. Ještě před jejich spojenectvím měli tyto dva rody spory: V roce 1558 porazil Macudaira Motojasu (teprve později získal jméno Tokugawa Iejasu) Nobunagu v bitvě u hradu Terabe, který Nobunaga dříve od něj koupil a Macudaira Motojasu jej chtěl zpět. V roce 1560 se Motojasu spolčil s Imagawou Jošimotem a společně zaútočili na Nobunagovu rodnou provincii Owari. Nobunaga ale přepadl Jošimotův hlavní voj, a ačkoliv měl Jošimoto desetkrát větší přesilu, byl poražen a sám v boji padl. O dva roky se konečně Nobunaga s Macudairou Motojasu (tehdy už Tokugawou Iejasu) spojil.

V roce 1565 zosnoval Takeda Jošinobu spiknutí proti svému otci Šingenovi v provincii Kai, ale Šingen ho odhalil (a později jej donutil spáchat seppuku).

V roce 1567 Nobunaga obléhal hrad Inabajama, sídlo rodu Saitó. Údajně jej pro Nobunagu vybojoval Hašiba (Tojotomi) Hidejoši, jeho vazal a generál. O rok později (1568) Nobunaga s armádou obsadil císařské sídlo - město Kjóto a dosadil kněze Ašikagu Jošiaki jako loutkového šóguna pod svou kontrolou. Sám Nobunaga odmítl titul šóguna. Považoval se za nezpůsobilého, protože nebyl potomkem Minamotů. V tomto roce (1568) také vyhlásil Takedovy válku silný rod Imagawa a v roce 1569 byl zabit Ikkó ikki v provincii Ise Nobunagův bratr Nobuoki. V té době odvrací Takeda Šingen útok rodu Hódžó a potom obklíčí hrad Odawara v provincii Sagami. O týden později se Šingen vzdává plánů na dobytí Odawara a vrací se domů. Cestou však narazí na další armádu rodu Hódžó a porazí ji v bitvě u Mimasetoge. Poté Nobunaga donutí Jošiakiho, aby požádal všechny místní knížata, aby se sjeli do Kjóta (nepodařilo se mi ale bohužel zjistit, čeho tím chtěl Nobunaga dosáhnout). Asakura Jošikage ale odmítá a je proto šógunem a císařem označen jako nevěrný. Nobunaga tedy shromáždí armádu a vytáhne na provincii Echizen, což je sídlo rodu Asakura. V této době umírá jeho druhý bratr Nobuharu. Když Nobunaga, podporován Tokugawou Iejasu, zaútočil na Jošikageho hlavní město v Echizen, přišel na pomoc Jošikagemu Nobunagův nevlastní bratr Asai Nagamasa, který měl a dodržoval s Asakurou už desetiletí smlouvu vzájemné pomoci a který, zatímco Nobunaga plenil Echizen, narychlo shromáždil vojsko. Nobunaga se stáhl do Kjóta pro posily. Poté (stále 1570) Nobunaga rozdrtil rod Asai v bitvě na řece Anegawa, když táhl na Asaiů pevnost Odani. V tomto roce dobyl Takeda Šingen provincii Suruga. (Poté Šingen dobyl i hrad Hanzawa, patřící Óharovi Sukejošimu, ale musel v provincii Suruga čelit útoku armád rodu Imagawa a Hódžó.) Na konci roku pak Nobunaga neúspěšně obléhá opevněný klášter Nagašima v Ise, který kontrolují Ikkó.

V roce 1571 se Nobunaga podruhé marně pokusil dobýt Nagašimu. Jako zadostiúčeniní porazil Pravou sektu čisté země na hoře Hiei (1571), kde vyvraždil a vypálil klášterní komplex Enrijaku - Dži (pravděpodobně opět v držení větve Ikkó nebo větve Tendai). Po roce opět zakročil proti Asaiům a zaútočil na Odani. Ve stejném roce porazil Nobunaga v provincii Ómi zbylé členy poměrně slabého rodu Rokkaku. Stále v roce 1571 se naposledy spolu utkávají Takeda Šingen a Uesugi Kenšin v bitvě na řece Tone v provincii Kozuke. O rok později Šingen uzavírá mír s rodem Hódžó a v listopadu vstoupí Takeda Šingen s armádou na Tokugawy území a Akijama Nobutomo (Takedův vazal) dobývá hrad Iwamura v provincii Mino, patřící rodu Oda. V roce 1573 obklíčí Nobunaga Kjóto a donutí Jošiakiho, aby se vzdal svých plánů na vyvolání vzpoury, které předtím spřádal. Poté se opět neúspěšně pokouší dobýt Nagašimu. Krátce poté se ale Jošiaki této šikaně vzepře. Nobunaga mu za to zničí jeho pevnost na řece Uji a pak ho pošle do vyhnanství.

Na podzim 1573 Nobunaga obklíčí hrad v Odani, patřící Asaiovi Nagamasa a zničí posily, které Nagamasovi přijdou od Asakury Jošiakage. Poté Nobunaga zaútočí na provincii Echizen, kde Asakuru zničí a Jošikageho donutí spáchat sebevraždu. Nagamasa nedlouho poté, stále v obležení v Odani, spáchá seppuku též.

V prosinci 1573 rozpráší Šingen armádu Tokugawy Iejasu v dobře známé bitvě u Mikata ga hara. V tomto roce Šingen umírá a následníkem se stává Takeda Katsujori.

Roku 1574 se Nobunaga zmocní hradu Itami v Settsu, který patřil rodu Ikeda a v té samé době Katsujori ukořistí hrad Taketendžin v provincii Tótómi, který patřil rodu Tokugawa. Po šesti měsících čtvrtého obléhání Nagašimy se Nobunagovi podaří ji dobýt, vypálit a vyvraždit.

Během roku 1575 vede Nobunaga válku proti celkem slabému rodu Mijoši z provincie Settsu. Poté společně s Tokugawou porazí Takedu Katsujori v bitvě u Nagašino (kde povraždí přibližně 10 000 Takedových vojáků). Pak Nobunaga poráží v provincii Echizen jednotky kláštera Hongandži a dá provincii do správy generálu Šibatovi Katsuje. V roce 1576 vyhlašuje Nobunaga obléhání opevněného kláštera Hongandži, které trvá po čtyři roky a dostane se do konfliktu se silným rodem Móri. Proti rodu Móri posílá Nobunaga své generály Tojotomiho Hidejoši a Akečiho Micuhide. Nobunaga je ale poražen Mórim v první bitvě u Kizugawaguči v provincii Settsu.

V roce 1577 Nobunaga zaútočí na mnišská vojska sekt Saiga a Negorodži v provincii Kii. V této době se proti Nobunagovi vzbouří Macunaga Hisahide, ale zanedlouho spáchá sebevraždu, protože je dobyt jeho hrad Šigi (v provincii Jamato). V tom samém roce poráží Nobunagu Uesugi Kenšin v bitvě u Tedorigawa v provincii Kaga. V této době ještě Hidejoši útočí na hrad Kózuki v provincii Harima a po roce jej pro Nobunagu dobývá. Po druhé bitvě u Kizugawaguči (námořní bitva) Oda blokuje město Išijama (dnešní Osaka, nachází se zde komplex Hongandži) i na moři. V roce 1579 bojují Takeda a Hódžó o hrad Numzu v provincii Suruga. V roce 1580 se Išijama Nobunagovi vzdala. Ve stejném roce dobývá Hidejoši hrad Miki a armády rodu Oda (generál Šibata Katsuje) útočí na provincii Kaga, která v té době patří Ikkó ikki. V tomto roce vybojuje Takeda s Hódžó bitvu probíhající na souši i na moři u Omosu.

Roku 1581 se Nobunaga zmocňuje provincie Etchu, patřící rodu Uesugi. Tokugawa Iejasu v této době reconquistuje hrad Taketendžin v Tótómi od Takedy Katsujori. Na podzim tohoto roku dobývá Hidejoši po dvousetdenním obléhání Móri Totoriho hrad v provincii Biču. V zimě dobývá rod Oda provincii Iga.

Na jaře roku 1582 Tojotomi Hidejoši obléhá pevnost Takmatsu v provincii Bingo, která patří rodu Móri. Přesně za měsíc poté Oda Nobunaga a Tokugawa Iejasu vpadli do provincií Kai a Šinano, které patřily Takedovi Katsuyori. Katsuyori zde spáchal sebevraždu.

V létě roku 1582 v klášteře Honnoji v Kjótu došlo k události, dodnes opředené záhadami. Nobunaga zde buď spáchal sebevraždu dobrovolně z neznámých důvodů, nebo ho k tomu donutil jeho vazal Akeči Micuhide, nebo ho Micuhide sám zabil; bohužel se neví, které z těchtotří tvrzení je správné. Předpokládá se ale, že Micuhide Nobunagu zradil a zabil ho on, ve snaze převzít Nobunagovu moc. Hidejoši nasimuloval, že Takamatsu opouští a třináctý den po Nobunagově smrti a v bitvě u Jamazaki (v Settsu) Akečiho porazil. (Akeči sám byl zabit později.)

Iejasu a Hidejoši teď vládli obrovskému území a jejich největšími rivaly byli prakticky už jen dva rody - Móri a Šimazu. Paradoxně ale došlo k tomu, že Nobunagovi právoplatní dědici se domáhali svého dědictví, ačkoliv předtím pro Nobunagu nehnuli ani prstem. Hidejoši, generál, který vedl Nobunagovo vojsko je snadno porazil. V roce 1583 v pevnosti Gifu spáchal sebevraždu Oda Nobutaka, právě když Tojotomi Hidejoši prolomil bránu. V roce 1584 odmítli Tokugawa Ieyasu a Tojotomi Hidejoši právo Ody Nobuo jako Nobunagova dědice a vyhlásili mu válku (nazýváme ji válka v Komaki). V dubnu vkročil Hidejoši s armádou do provincie Owari, kde bylo sídlo rodu Oda. (V květnu stejného roku zvítězil Tokugawa u Nagakute.)

Tehdy se už používání mušketýrů a arkebuzníků velice rozmohlo a taktiky a vůbec celkově válečnictví se v Japonsku kompletně změnily. Nobunaga vymyslel velice progresivní způsob válčení, který se ale už v Evropě dávno používal - formace kopiníků podporované mušketýry. Prakticky vyřadil samuraje z boje.
Nobunagovo dílo dokončil teprve v roce 1590 jeho dědic Tojotomi Hidejoši. Hidejoši porazil rod slavný rod Móri a s Tokugawou Iejasu zabili nebo vydědili všechny právoplatné Nobunagovy dědice. Hidejoši poslal na rody Šimazu a Hódžó vojsko o síle 280 000 mužů, čímž způsobil v několika bitvách jejich úplný pád a tím Japonsko politicky sjednotil.

Hidejoši se hned dvakrát (1592 - 1593 a 1597 - 1598) dokonce vylodil v Koreji, kterou si podrobil a vyraboval. (tuto akci nazýváme Imdžinská válka - podle bitvy na řece Imdžin v Koreji). Za rok po druhém vylodění ale zemřel, aniž by se do Koreje dostal, a protože Koreji přišla na pomoc obrovská čínská armáda, samurajové se ihned stáhli zpět.

Nakonec se stal v roce 1603 Tokugawa Ieyasu konečně šógunem, jež přinesl Japonsku, díky tvrdým nařízením na 250 let mír, když se jako regent v důsledku nezletilosti Hidejošiho syna ujal vlády. Aby se šógunát zachoval rodu Tokugawa, formálně předal vládu svému synovi (1605).
V roce 1639, Tokugawa Iemicu, třetí šógun dynastie Tokugawa, donutil císaře, aby křesťanství zakázal a vyhostil všechny cizince a misionáře, ale i japonské křesťany, kteří se vzbouřili (jejich povstání bylo krvavě potlačeno) - a tímto krveprolévání na dlouhou dobu končí. Jediný z předtím slavných rodů, který se zachoval byl Šimazu, který se udržel na souostroví Rjúkjú a na Okinawě a později sehrál v Japonských dějinách (v období Meidži, kdy byla navrácena císaři moc a zrušen šógunát) docela důležitou úlohu. Pro zajímavost se ještě zmíním, že šógunát Tokugawa tehdy zakázal na Okinawě používání zbraní a veškeré ostré předměty byly obyvatelstvu zabavovány, aby Šimazu nemohli vyvolat ozbrojené povstání. Na Okinawě se tehdy začalo formovat bojové umění beze zbraně - okinawate, ze kterého se vyvinulo dnešní karate.

Složení japonských vojsk za sengoku džidai
Bojovní mniši - Základ vojsk sekt sestával z mnichů - bojovníků, vychovávaných v klášterech, zde cvičených k boji a zfanatizovaných agresivním Šin buddhismem. Byli cvičeni stejně jako samurajové, ale většinou neuznávali samurajskou etiku (která je v boji spíše na obtíž), proto byli často mezi samuraji obávaní.

Ašigaru - Tyto jednotky ašigaru, neboli jizamurajové byli obyčejní rolníci se zbraněmi. Často však tvořili základ většiny samurajských armád jako formace kopiníků, kušníků nebo arkebuzníků. Většinou používali kopí (yari). Nebyli to sice samurajové a tedy ani nevyznávali bušidó a dokonce ani nebyli na boj dobře vycvičeni. Přesto nahradily na konci sengoku džidai samuraje v armádě, protože jejich síla spočívala v množství. Když postupovali ve formacích s kopími před sebou, vznikla tak velmi účinná bojová jednotka. Podporou rolníků se proslavil hlavně rod Oda a také sekty. Sám Hidejoši, Nobunagův dědic nebyli samuraj - ale ašigaru!

Samurajové - příslušník vojenské vrstvy, který se sám nazýval "buši" (tzn. japonsky "válečník"). Samotné slovo samuraj znamená něco jako "vazal". Původně (pravděpodobně v 10. století) byli samurajové ochrankou provinčních úředníků. Když se ve 12. století chopily moci Minamotové a Tairové, stali se samurajové dominantní silou Japonska a tvořili základ každé pořádné armády. Samurajové sloužili vojenské aristokracii a jako protihodnotu za vojenské služby byli odměňováni půdou. Ideální bojovník se řídil kodexem bušidó (tzn. cesta válečníka) a dbal na přísnou etiku. Vytvořili charakteristický způsob boje, jehož cílem bylo zabít jednou ranou a sám zůstat nezraněn. (alespoň se to tak píše v knihách, v realitě bylo jejich cílem spíše to "zabít", než to "zůstat nezraněn"). Ovšem proti Mongolské hordě nebo proti formacím ašigaru či mušketám nebyl tento způsob boje moc platný, nehledě na to, že ašigaru šli do války pouze proto, že museli (nebo za žold), a tak jim byla etika boje celkem ukradená. Ne vždy se ale etika i mezi samuraji dodržovala, zvlášť v sengoku džidai. Od té doby, co naučili Mongolové Japonce opravdu boje všemi prostředky, etika vymizela. Jediný její pozůstatek, který se udržel až takřka do konce druhé světové války byla rituální sebevražda seppuku (neboli harakiri). Vzpomeňme si například na zbabělý úprk Tokugawy Iejasu z bitevního pole do hradu, když v bitvě u Mikata ga hara Takedova jízda pobila a povraždila Tokugawovy kopiníky. Nebo panický úprk Ody Nobunagy z předem prohrané druhé bitvy u Nagašimy. Ne, že by běžní samurajové prchali z boje, ale mongolská horda je naučila mnohem progresivnějšímu válčení: útoky jízdy ze zálohy, lučištník schovaný za bukem číhající na svou kořist, kterou by mohl zezadu střelit, nebo zkoušení ostří mečů na válečných zajatcích (takto se "využívali" váleční zajatci , mezi nimiž nebylo málo civilistů dokonce i ve 20. století během čínsko-japonské války) a spousty dalších brutálních praktik. Za šógunátu Tokugawa se z válečníků stala privilegovaná uzavřená kasta úředníků a etika se začala pomalu obnovovat. V období Meidži, kdy byla založena profesionální japonská armáda, samurajové ztratili právo nosit meč a přišli i o své důchody. Někteří se vzbouřili, jiní se s tím smířili, ale jejich vliv se stejně udržel dlouho poté.
Roninové (ronin samurajové) - samurajové bez pána bojující za sebe nebo knížete, který si je najall.

Nindžové - sloužili nejen k nájemným vraždám a špionáži v předválečných stavech země, ale i na bojišti, kde operovali a snažili se většinou zabít nepřátelského generála, a tak demoralizovat cizí vojsko.

Vybrané slavné bitvy sengoku džidai

Obléhání klášterní pevnosti Nagašima
Jednou z nejtěžších zkoušek Ody Nobunagy se stalo povstání mocných vojsk klášterů Ikkó ikki, které si vyžádalo celé desetiletí bojů, než jej Nobunaga s vypětím sil konečně potlačil - a Nagašima byl právě opevněný klášter pod jejich kontrolou.
Nobunaga poprvé zaútočil roku 1571. Bohužel, neočekávaně začalo pršet a kolem pevnosti se vytvořilo bahno, ve kterém uvízla těžká Nobunagova jízda. Všichni jezdci byli pobiti při výpadu obránců. To Nobunagu neodradilo. Sestavil armádu s ašigaru arkebuzníků a yari ašigaru a osobně na Nagašimu v roce 1573 zaútočil. Opět se spustila průtrž mračen. Déšť znemožnil arkebuzníkům nabíjení arkebuz a Nobunaga se musel stáhnout. Ikkó ikki vytáhli z pevnosti a Nobunagu obklíčili- a Nobunaga byl rád, když se mu podařilo úprkem zachránit si život.
Potřetí, v roce 1574 šel Nobunaga na Nagašimu jinak. Zabral všechny okolní vesnice a přístavy, aby Nagašimu odřízl a zároveň znemožnil styk s piráty, kteří by mohli přijet Ikkó ikki na pomoc. Jeho ašigaru obestavěli Nagašimu dřevěnou hradbou a vyvolali požár, který se k pevnosti rychle rozšířil.Všech 20 000 obránců uhořelo, nebo bylo pobito při čelním útoku, který následoval.

Čtvrtá Kawanakadžima
Pláň Kawanakadžima je rovinaté území, kde se střetly zájmy rodů Takeda a Uesugi. Celkem zde bylo vybojováno pět bitev mezi těmito rody, z nichž čtvrtá jest tou největší a nejkrvavější v japonských dějinách. Uesugiho vojsko se zastavilo na vrcholku Saidžo. Takeda rozdělil svou armádu, jež tvořili převážně samurajové s yari, lučištníci a také těžká jízda, na dva voje. Pomocí prvního oddílu se pokusil Uesugiho překvapit a druhým dobít, až na bitevním poli vznikne zmatek. Ale Uesugi zmobilizoval vojsko ještě předtím, než Takeda udeřil a dal povel k útoku na Takedovu pozici. Takedovo vojsko předpokládalo, že bude čelit vyděšenému a neuspořádanému nepříteli a místo toho se na ně vrhli plně vyzbrojení Uesugiho yari samurajové a jezdečtí lučištníci. Přesto bitva dopadla nerozhodně.

Jamazaki
Po smrti Ody Nobunagy a po zabití jeho syna a dědice Akečim Micuhidem byl to Tojotomi Hidejoši, kdo převzal kontrolu nad Nobunagovou armádou. Hidejoši byl nejoddanějším Nobunagovým stoupencem. Okamžitě zmobilizoval armádu a vyrazil se Micuhidemu pomstít. Micuhide se rozhodl utkat se s Hidejošiho armádou v poli raději, než zalézt a čekat v pevnosti. Ráno, třináctý den po Nobunagově smrti Hidejoši rozprášil Micuhideho mušketýry, kteří drželi pozice naproti na kopci a samuraje s naginatami (halapartnami), držícími střed a křídla svými ašigaru s yari v bitvě u Jamazaki na řece Enmjodžigawa.

Bitva na řece Anegawa
V roce 1568 Oda Nobunaga vešel s armádou do Kjóta a dosadil zde Ašikagu Jošiaki jako loutkového šóguna pod svou kontrolou, nicméně i přesto ho ze severu ohrožoval silný rod Asakura. Nobunaga sebral své vojsko a vytáhl dát rodu Asakura lekci a po několika vítězstvích pochodoval na Asakury hlavní město. Cestou se však dozvěděl, že Asakura se spolčil s rodem Asai. Nobunaga se stáhl a poslal do Kjóta pro posily a pak se obě armády setkaly na řece Anegawa, kde Nobunaga Asakuru a Asai svými ašigaru a těžkou jízdou naprosto rozdrtil.

Mikata ga hara
Takeda Šingen potkal armádu Tokugawy Ieyasu u Mikata ga hara, když Takeda táhl na pevnost v Hamamatsu. Bitva byla vybojována ve sněhu pozdě odpoledne. Takeda měl obrovskou přesilu vojáků oproti Tokugawovi. Tokugawa zaútočil jako první svými samuraji kopiníky, ale Takeda nenápadně stáhl své pochodem unavené vojáky a do bitvy poslal odpočaté jezdce. Tokugawa čelil obrovskému náporu, který ho donutil stáhnout svou zástavu až na výchozí bod útoku a následně musel prchnout do pevnosti, aby si zachránil holý život, když zaútočil druhý Takedův voj a jeho horda naprosto smetla Tokugawovi vojáky.