Japan

odkazy

Jigoro Kano

Zakladatelem džuda je Jigoro Kano, který sestavil vlastní systém technik z japonských bojových umění a sebeobrany feudálního věku. Tento nově vzniklý systém měl zlepšovat posilování těla a udržovat ho zdravé. Systém byl určen pro muže i ženy v každém věku a měl být využíván i ke sportovním zápasům. Kano si však původně nepřál, aby v džudu dominovala sportovní hlediska. Džudo bylo původně vyváženým systémem tělesné výchovy, sebeobrany a soutěže.

Kano při sestavování systému džuda vycházel z džúdžu-cu. Džúdžu-cu je souborný název pro četné styly boje, které si nebyly podobné v technice ani na pohled. Je to kolektivní název pro nejrůznější druhy bojových umění a zahrnuje metody kopů, úderů, použití kolen, házení, škrcení, blokování kloubů, používání některých zbraní a svazování nepřítele. Jednotlivé systémy, kterých bylo oficiálně doloženo 725, však vždy zdůrazňují pouze jeden nebo dva aspekty. Největší rozvoj džúdžucu se datuje od konce 17. do poloviny 19. století. Souběžně se vytvářely dva různé styly. První obsahoval všechny bojové prvky a používal se v bojích a válečných konfliktech. Druhou formou bylo takzvané estetické džúdžucu. To se odchýlilo od svého původního záměru (boje) a soustředilo se spíše na precizní provádění technik. Porážka protivníka se stala prostým předváděním lepších výkonů. Tato forma byla ve svém vzniku často kritizována. Bylo jí vytýkáno, že se uchyluje ke studiu toho, co není ve skutečném boji potřebné. Přesto se tato forma začala čím dál více rozvíjet, a to především v době, kdy v Japonsku zavládl mír. Třída tradičních bojovníků začala postupně slábnout a vymírat. Někteří z nich se přizpůsobili novému trendu a začali vyučovat koncepci estetického předvádění technik. Džúdžucu se tak postupně stalo veřejnou zábavou s komerčním zaměřením.

Jigoro Kano, který byl jedním z žáků slavného učitele džúdžucu Totsuka, vytvořil ke konci minulého století syntetický systém tréninkových technik házení, chytání, atemi a resuscitace, vytvořených z některých stylů džúdžucu (Kano vycházel především ze stylů sumo, Kitó, Tenšinšinjo rjú a tradiční sebeobrany). Svůj nový styl postavil na dvou základních principech - seirjoku zenjó (Princip nejlepšího využití tělesné i duševní energie) a džita kjóei (princip vzájemného prospěchu). V roce 1882 shromáždil Kano v chrámu Ejšodži v Tokiu prvních deset džudistů a položil tak základy školy Džudo-Kódókan (škola pro nácvik cesty). Tohoto nového stylu si velmi rychle povšimnl německý lékař dr. Erwin Balz, který v letech 1876-1905 učil na Císařské univerzitě v Tokiu a doporučil japonskému ministerstvu pro tělovýchovu, aby podporovalo džudo jako prostředek utužování těla. V roce 1886 způsobil rozruch pozoruhodný úspěch družstva Džudo-Kódókan v zápase proti družstvu džúdžucu. Úspěchy džudistů i osobnost učitele Kana zapříčinila velký zájem o džudo. Když byl tento nový druh bojového sportu uznán japonskou vládou, obsahoval 47 technik džuda a 15 chvatů sebeobrany.

Kano v džudu vyvinul zcela unikátní systém technických stupňů - pásků, který později převzala většina bojových sportů. Džudo rozlišuje 5 žákovských stupňů (kyu): žlutý, oranžový, zelený, modrý a hnědý pásek, a 10 mistrovských stupňů (DAN): černý a červenobílý pásek. Tréninky džuda se provádí v dódžó (tělocvična pro japonská bojová umění) a jednotlivé nácviky se nacvičují na tatami (speciální žíněnky, které byly původně vyráběny z rýžové slámy). Džudo se zaměřuje na nácvik 1. Ukemi - techniky pádů, 2. Nagewaza - technika porazů (sem patří akce prováděné v postoji a akce prováděné z postoje do lehu), 3. Katamewaza - techniky znehybnění (sem patří držení, páčení a škrcení), 4. Atemi - využití útoků na citlivá místa soupeře v sebeobraně.

Džudo se hlásí k tradiční japonské kultuře a filozofii a znamená "chápat tělem" či "učit se cítěním". Základním principem džuda je také "vítězit ustupováním". Doslovný překlad názvu džudo se ve většině publikací uvádí jako "Jemná cesta" (džú - jemný, dó - cesta). Jiné publikace však upozorňují na to, že význam znaku džú je spíše "poddajný", "adaptabilní" nebo "harmonický". Název jemná cesta tedy nelze chápat jako bojové umění nevyužívající síly. "Jemnost" v názvu bojového sportu džudo by měla být spíše chápána jako "flexibilita" ve významu, že se mysl i tělo adaptují na situaci a uzpůsobují ji ve prospěch toho, kdo tuto metodu využívá.