Japan

odkazy

japonští démoni


Jinšin-Uwo


Japonsko je zemí častých zemětřesení. Určitý díl tektonické činnosti snad má na svědomí pohyb zemské kůry, ale ne všechno lze na matičku Zemi svést. Pod japonskými ostrovy totiž leží sedm set mil dlouhý seismický úhoř Jinšin - Uwo, hlavou u Kjóta, špičkou ocasu u Aomori. A protože ostrovy na jeho zádech nepatří k nejlehčím nákladům, občas se potřebuje protáhnout.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pheng

A ještě jednou ze země vycházejícího slunce. Seismickému úhoři Jinšin-Uwovi kladou Japonci za vinu zemětřesení - pokud jde o zatmění Slunce, o to se stará jiný tvor - Pheng. Je podobný Ruchchovi z arabských pověstí. Tento pták je prostě tak velký, že dokáže naši rodnou a k životu nezbytnou hvězdu zastínit. Živí se velbloudy.

Varování na závěr: Viděl jsem - v nádherně ilustrovaných a obsahově bezcenných francouzských knihách edice Mýty a legendy (před deseti lety vyšla řada z nich i česky) tohoto tvora smíchaného s další mytologickou bytostí - Tengu. Což je nesmysl. Před Mýty a legendami se mějte na pozoru.


---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tengu

Tengu je asi nejproslulejší z démonů hor a lesů, on je to vlastně lesní skřet. O jeho postavě se mluví v mnoha pohádkách a hrách divadla Nó. Tengu je obvykle zobrazován jako tvor podobající se člověku, který má ptačí zobák a nebo má velmi dlouhý nos. Říká se, že tenguové s dlouhými nosy jsou nadřazení těm se zobáky. Tenguové jsou obdařeni nadpřirozenou silou a mohou létat a to díky svým křídlům a nebo díky svému vějíři. Dokonce legendy o něm zapříčinili, že jestě do nedávna bylo spousta lidí, kteří věřili v existenci Tengu. A i v dnešních japonských rodinách není vyjímkou, že rodiče hrozí svým dětěm, že jestli nebudou hodní tak si pro ně příjdou Tengu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kappa

Kappa je japonský vodník. Vypadá jako želva s opičí tváří, topí dvě v pověstech nejohroženější lidské kategorie – malé děti a pocestné, útočí na zvířata, včetně koní. Jak je vidět chováním si v ničem nezadá se svým středoevropským příbuzným. Ani jinými vlastnostmi – zatímco vodník z jihočeského rybníka musí mít neustále mokrý šos, jeho šintoistický kolega udržuje v tomtéž stavu své dlouhé vlasy. Na druhou stranu jsou ovšem kappové velice inteligentní a občas se spřátelí s nějakým mudrcem; takovou cestou se lidstvu dostalo umění věštby z rozhozených kostí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rokurokubi

Rokurokubi je na první pohled zjevu lidského. jsou to lidé žijící daleko na půlnoční straně Číny ve skalních slujích a děrách. Živí se plazy a obojživelníky. Mají zázračnou vlastnost, že mohou prodloužiti svůj krk na mnoho metrů délky a pohybovat jím jako had svým tělem. Také mohou hlavu svoji odloučit docela od těla a poslat na zvědy nebo za potravou, kam jim libo." Avšak v podání Hearnově se toto strašidlo nejeví tak mírumilovně, jakým se zdá být z popisu Hlouchova. Jde spíše o strašidlo záludné, lákající pocestné do svého příbytku a mající velkou chuť na lidské maso.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V tajuplném světě japonských nadpřirozených bytostí, existuje nepřeberné množství dalších druhů duchů, třeba v podobě ohnivých koulí, plápolajících namodralých plamenů, a nejrozmanitějších strašidel a skřítků. Pro zajímavost připojuji charakteristiku těch nejstrašidelnějších a nejzajímavějších:

Jamauba - podle pověstí vychovala oblíbeného dětského hrdinu Sakatu Kintokiho poté, co jej rodiče ztratili v horách. Ujala se ho a spřátelila ho se všemi zvířaty a lesními skřítky. Podle jiných vyprávění Jamauba chytá malé děti, chvíli je opatruje a nakonec je sežere. Na obličeji nemá ústa, ale má hubu na vrchu hlavy pod vlasy.
---------------------------------------------------------
Toriakuma - fantom s ohromnou hlavou a zářícíma očima. V noci poletuje nad lidskými příbytky, a když se mu podaří do nějakého vniknout, budí svár a rozbroje.
---------------------------------------------------------
Jamaiči - šedé mátohy přicházející z hor, aby lidem ve spánku vysávali dech.
---------------------------------------------------------
Janagibaba - mátožné zjevení, kolébající se ve větvích smutečních vrb a děsící tak toulavé děti.
---------------------------------------------------------
Ringecu - jsou příšery vzhlížející jako chlupaté opice. Za noci se plíží na půdy domů, lomozí tam a přinášejí děsivé sny lidem v domě spícím.
---------------------------------------------------------
Katawa Guruma - babice za noci projíždějící ulicemi na ohnivém kole. Chytá neposlušné děti, které se toulají za noci mimo dům a vysává jim krev.
---------------------------------------------------------
Tsušigumo - obrovský chundelatý pavouk se zlobnýma, žlutě zářícíma očima, vyzbrojen mohutnými kusadly. Po rozpárání jeho břicha, se v něm určitě najde spousta lidských lebek.
---------------------------------------------------------
Šutendodži - strašný lidožravý ďábel
Skřítci z přírodní říše mají různou podobu - od zvířat obvyklého zjevu s magickými schopnostmi (had, jeřáb, krysa, kanec, atd.) až po ta, která mají zvláštní podobu i vlastnosti. Mezi ně patří třeba bájný jednorožec Kirin, tisíciletý stříbrný tygr žijící na Mléčné dráze, mystický pták Ho, japonský vodník Kappa, okřídlený skřítek Tengu. Avšak nejobávanějšími jsou liška a jezevec, kteří si s lidmi rádi pohrávají.
---------------------------------------------------------
Jezevec - Tanuki je obávaným proto, že může člověka posednout jako zlý duch až z toho člověk těžce onemocní. Může na sebe bráti lidskou podobu a podvádět tak lidi. Nejraději na sebe bere podobu lovce nebo mnicha ( pak se mu říká Tanuki Bózu ). Stal se symbolem zla a jeho křik je považován za předzvěst nešťastných událostí.
---------------------------------------------------------
Liška - Kicune je zvíře obdařené kouzelnými a magickými silami. Je povahy démonické a dožívá se vysokého stáří. Když dosáhne věku padesáti let, proměňuje se v sedláka, lovce nebo mnicha, ve věku sta let může být spanilým mládencem nebo krásnou ženou. Říká se o ní také, že vidí a slyší všechno, ať je to jakkoli daleko, že může lidem vzít paměť i vládu nad tělem a že plameny, které umí vydechovat, může podpálit dům. Pozná ji jen pes, ať má jakoukoli podobu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Yuki onna

V doslovném překladu z japonštiny to znamená sněžná žena a přesně vystihuje podstatu i povahu tohoto ledového démona, který v Japonsku přebývá. Jak už bývá u démonů elementů zvykem, ráda se soustředí na poutníky, které ve vánicích svádí z cesty. Občas přitvrdí a svým ledovým dechem je zmrazí.

Že však není tak zcela bez citu, o tom vypráví jedna japonská pověst, jíž si vám dovolím předložit .

Před dávnými časy žil na severu dřevorubec Mosaku s mladým učedníkem Minokičim.

Někdo říká, že Minokiči byl Mosakuovým synem a že mu bylo dvacet let, jiný tvrdí, že osmnáct, ale ke mně se ten příběh donesl takhle.

Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře.

V jeden zimní den - a zimy jsou na severu opravdu pořádné, se obloha zatáhla těžkými mraky a netrvalo dlouho a přišla vánice.

"Utíkejme!" zakřičel Mosaku. Učedníka nemusel dvakrát pobízet; za chvíli se už oba ukrývali v chatě, kde vesele plápolal oheň. Sněžné bouře jsou v provincii Musashi časté, ale většinou netrvají dlouho. Tahle však nepřestávala. Až do večera se opírala do stěn, proháněla vzduchem myriády těžkých vloček a zasypávala kraj sněhem, jakoby chystala příchod další doby ledové. Oba dřevorubci tak dlouho čekali, až se živel uklidní, až na ně přišel spánek.

Když začal oheň uhasínat a příjemně vytopená chata chladnout, vzbudil se Minokiči. Chtěl přiložit - ale v tom se rozletěly dveře a dovnitř vrthl studený vítr. Uhasil oheň, vyhnal zbytky tepla a přinesl něco, nad čím se učedníkovi málem zastavilo srdce.

V chatě se objevila krásná žena v bílém kimonu, přistoupila k Mosakuovi a dýchla na něj. A znovu. Z úst jí vanula bílá mrazivá mlha.

"Yuki onna. Sněžná žena, " vykřikl Minokiči a roztřásl se - ne zimou , ale strachem. Vyprávění o ledovém démonu, jenž v mrazivých nocích přichází pro lidské životy, slyšel snad tisíckrát.

Yuki onna, neboť to skutečně byla ona, se na něj překvapeně podívala. Minokiči se schoulil do klubíčka, nepřestával se třást a neodvažoval se na démona pohlédnout. Čekal, že dýchne i na něj. Ale sněžné ženěse roztřeseného a strachy téměř mrtvého mladíka zželelo. Přistoupila k němu a hlasem podobným meluzíně, řekla:

"Neměj strach. Dnes v noci tě nechám být. Jsi příliš mladý na to, abys zemřel. Ale pamatuj: Nikdy a nikomu nesmíš povědět, cos viděl."

Když pak Minokiči opatrně zvedl hlavu, démon už v chatě nebyl.

Ráno nalezl Mosakuovo tělo zmrzlé na kost. Ale vánice už byla pryč, svítilo slunce a Minokiči si nebyl jist, zda-li se mu všechno jen nezdálo. Konečně, dveře mohl rozrazit náhlý poryv větru a Mosaku byl přece jen starý a už ne tak odolný.

Přesto raději mlčel. Celý rok, během kterého přebral práci po svém mistru.

Přišla další zima. Jednoho večera, kdy provincii Musashi opět postihla sněhová bouře, uslyšel Minokiči tiché klepání. Zvedl se a šel otevřít.

Před domem stála dívka.

"Zabloudila jsem ve vánici. Mohu se u vás ukrýt než bouře skončí?" prosila. Minokiči souhlasil - jak by ne, když z vlastní zkušenosti věděl, jak nebezpečné je trávit ten čas venku a navíc byla ta dívka pohledná. Kdo by s takovou nechtěl strávit noc pod jednou střechou.

Pozval ji dovnitř a nabídl večeři. Jmenovala se Oyuki a když roztála, najedla se a uvolnila, zjistil Minokuči, že je docela zábavná. Vydrželi si povídat až do rána a když měla odejít, pozval ji ještě na snídani, potom na oběd a tak dlouho hledal výmluvy, až zůstala a za čas se vzali.

Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře. Za nějaký ten rok se jim narodilo dítě a potom ještě jedno. Oyuki byla veselá a Minokiči byl šťastný, čímž by celý příběh mohl skončit. Ale má ještě pokračování.

To zase přišla zima (což se na většině rozumných planet přihodívá jednou ročně) a byla pořádná, jak byli v provincii Musashi zvyklí.

Jednoho večera, kdy Oyuki seděla a šila a Minokiči seděl a koukal se na ní. A při téhle zábavě si najednou uvědomil, že mu tvář jeho manželky připadá známá. Po několika letech maželství by to mělo být normální u všech manželů, jenže dřevorubec se nemohl zbavit dojmu, že mu Oyukiin profil připomíná tvář někoho jiného.

"Když takhle sedíš, připomínáš mi jednu ženu. Je to dávno, co jsem ji spatřil. Tehdy byla také zima." řekl nahlas.

"Kdy to bylo?" zeptala se Oyuki. Dál se věnovala své práci, ale Minokiči měl pocit, že zpozorněla.

"Nebylo mi ani dvacet, má lásko. Byl jsem učedníkem starého Mosakua, když nás v lese zastihla sněhová bouře." řekl. A protože to v něm už tolik let leželo, pokračoval dál.

"Ukryli jsme se v chatě, jenže potom se tam objevila ona a ... Myslím, že to byla sněžná žena."

Oyuki odložila šití.

"A neříkala ti náhodou, že nemáš nikomu a nikdy vyprávět o tom, co s viděl?" zeptala se.

"Ale ano," odpověděl Minokiči a pak se zarazil: "Co ty o tom můžeš vědět?"

Oyuki vstala. Otočila se na svého muže a její tvář byla ledová a ledově bílá. Minokiči vydechl.

"Ty jsi ... ty jsi ... "

"Ano. A tys porušil má slova." řekla. Od jejích úst se vzneslo několik vloček.

"Zabiješ mne?" zeptal se tiše.

"Nemohu," vzdechla a na podlahu se snesla jinovatka. "Někdo se musí postarat o naše děti. Protože já musím odejít. Protože tys porušil má slova," zopakovala.

Neodcházej, chtěl vykřiknout vyděšený Minokiči, ale bylo už pozdě. Samy od sebe se otevřely dveře, dovnitř zavanul studený vítr a Oyuki zmizela.

Minokiči vyběhl ven, ale v hustém sněhu nemohl najít její stopy.

Od toho okamžiku ji nikdy nespatřil.