Japan

odkazy

Chatan Yara

Fukien stáli dva muži - mladík jménem Yara a starý muž, jeho učitel Wong Chung Yoh, u kterého Yara strávil studiem bojových umění dlouhých dvacet let.

„Stýská se ti po domově", konstatoval, „ale neměj strach, již brzy se dostaneš domů."

„Jsem zvědavý, jestli u nás doma zůstalo vše při starém", odvětil Yara.

Mladík měl skutečné důvody k obavám z toho, co ho doma očekává. Ze své rodné vesnice Chatan na Okinawě totiž odešel ve svých dvanácti letech. A bylo to vskutku těžké období, než si zvykl na život daleko od svých blízkých. Byl nucen učit se nový jazyk a pomalu si osvojovat nové dovednosti v bojových uměních. To druhé bylo mnohem obtížnější, neboť disciplína mu nebyla vlastní. Doma na Okinawě žil na pobřeží, a příroda byla jeho jediným učitelem a školou současně. Jenže jednoho dne se ve vesnici objevil jeho strýc, a po dlouhé diskusi přesvědčil Yarovy rodiče, že jejich synek by se mohl stát velkým mistrem bojových umění.

Rodiče nakonec souhlasili s myšlenkou, že Čína bude tím pravým místem pro synovo studium, a tak se z ;ary stal deshi (žák) mistra Wonga.

Díky své síle měl malý chlapec přirozenou radost ze střetů a z tělesného kontaktu. Vše, co se týkalo síly či rychlosti, v něm vyvolávalo obrovské nadšení, a jak čas plynul, věnoval cvičení stále více a více času i svých myšlenek. Nadchl se pro cvičení s bo (holí) a cvičení se dvěma meči. Zasvětil těmto zbraním veškerou svoji pozornost a tyto zbraně se stali nedílnou součástí jeho života.

Po celý čas jeho studia mu ale mistr neustále vštěpoval význam rovnováhy a principy harmonie. Poznal neklid v Yarově mysli a pochopil, že pokud mladý muž své impulsivní chování nezkrotí, nedosáhne skutečného mistrovství.

Každý den v průběhu cvičení si učitel vybral vhodný okamžik, kdy do Yary lehce strčil, či ho donutil klopýtnout. A Yara stále nebyl schopen onu potřebnou rovnováhu najít a udržet.

„Všechny věci mají svůj počátek v jednotě," zkoušel mu vždy znovu sdělit mistr.

A trvalo dvacet let, než na to Yara přišel. Jednoho dne pojednou zjistil, že ona jednota, o které mistr hovořil, je záležitostí mysli a těla, a rovnováhu může získat pouze za předpokladu, že fyzická a duchovní část těla existují spolu v naprostém souladu.

Když se však ohlédl zpět časem na svůj život, kdy toto poznání hledal, věděl, že tento čas nebyl ztracený. Pamatoval si, co říkával jeho mistr: „Čas bude důležitý jen pro člověka, kterému se nedostává trpělivosti. Bude-li tento člověk čekat na milovanou bytost, deset minut bude pro něj věčností. A bude-li usilovat o dokonalost, i padesát let bude znamenat jen pouhý začátek."

Všechny tyto vzpomínky prolétly Yarovi hlavou, když pozoroval lodě v přístavu, které se chystaly k odplutí. Nemluvil, a stejně tak mistr po jeho boku byl mlčenlivy'. Rozuměli jeden druhému dokonale beze slov.

Mistr již předem zařídil vše potřebné, aby se Yara na své cestě domů cítil pohodlně. Nechal naložit všechna zavazadla, včetně bo a obou mečů. Jakmile vítr napnul plachty, Yara sestoupil na palubu, a pak již jen sledoval vzdalující se pobřeží Číny a mistrovu usmívající se tvář.

Nyní měl čas myslet na domov a na vše, co ho v budoucnu čeká.

Okinawa byla v tomto období zcela pod kontrolou Číny, a to jak v záležitostech vojenské ochrany, tak i ve věcech hospodářských. Ochrana byla uplatňována především proti pirátům, kteří volně proplouvali úžinami, ale také proti válečníkům rodu Satsuma z Japonska.

V oblasti ekonomiky uzavřela Čína a japonsko oboustranně prospěšnou dohodu, týkající se obchodního práva na Okinawě. Podle tohoto ujednání mohli japonští obchodníci v určitých obdobích přicházet volně na ostrov a obchodovat s místními lidmi, zatímco čínští úředníci zůstávali stranou.

Když Japonci násilným způsobem vyžadovali svůj díl na úrodě, čínští úředníci se neobtěžovali přijít na pomoc, ale jakmile japonci ostrov opustili, zastávali opět své úřady a předstírali, že jejich kontrola nad územím Okinawy nebyla nikdy narušena.

V každém případě byli vždy ti, co ztráceli, Okinawané. Takto tedy vypadala realita, do které se Yara vracel. Rodiče přivítali svého syna radostně a jeho bratr, který byl ve vesnici starostou, začal rychle uvažovat, jak by ;aru zaměstnal. Nebylo to těžké, neboť Yara uměl číst i psát čínsky, a tak se stal velice brzy velmi užitečným pro obchodníky i vládní úředníky. Překládal množství dokumentů, dopisů a smluv a byl tak zaměstnán, že mu na cvičení zbýval čas jen ráno.

V těchto vzácných chvílích, které si pro sebe ušetřil, se často procházel po pobřeží poblíž vesnice.

Jednoho dne zaslechl pronikavý výkřik a volání o pomoc. Rozběhl se směrem, odkud se zvuky ozývaly. Za písečnou dunou ho překvapil pohled na dívku, zápasící se samurajem. Sestoupil tedy dolů a pokusil se klidně oslovit samuraje:,,Proč nejdeš do čtvrti Aka-sen v Naha? Tam je spousta dívek, které ti poslouží. Měl by ses nad sebou zamyslet - samuraj a útočí na bezbrannou dívku."

Samuraj, aniž pustil dívku, se jen otočil k Yarovi a řekl: „Jestli máš trošku rozumu, nebudeš se plést do záležitostí, které se tě netýkají." Dívka však využila chviličky samurajovy nepozornosti, vysmekla se z jeho sevření a odběhla se schovat za nejbližší písečnou dunu.

Yara se snažil zhodnotit situaci, ve které se ocitl. Na samurajově kimonu si všiml znaku rodu Satsuma, prohlédl si i samurajův meč. Uvědomil si nevýhodu svého postavení, a zcela instinktivně zakročil vzad a nechal své prázdné ruce volně splývat podél těla.

Samuraj vytasil meč a vykročil směrem k němu. Yara zatím pouze vyčkával, a hlavou mu bleskla myšlenka, že se vlastně teprve nyní, poprvé ve svém životě, ocitl ve stavu smrtelného ohrožení. Období bezpečného tréninku náhle skončilo. Nyní šlo o život. Yara byl napjatý, a čím víc se samuraj blížil, tím jeho napětí vzrůstalo. V tom se mu ale z paměti vynořila mistrova slova: „Dokud mysl není klidná, nejsi schopen se soustředit ani bojovat."

Zhluboka se tedy nadechl, uvolnil ramena a všechny svoje zbytečné pocity nechal odplynout. Všechna nervozita byla najednou pryč.

Čas se na zlomek sekundy zastavil. V tom samuraj zaútočil. Jeho meč zasvištěl v klasickém seku, ale Yara uskočil dva kroky vzad, zaklekl a opět vyčkával. Když se rozlícený samuraj začal brodit směrem k němu, vyrazil zpět na pláž se samurajem v patách.

Dívka, která vše z bezpečné vzdálenosti sledovala, pojednou zjistila, že se oba bojovníci přesunují směrem k ní. Již před tím si všimla, že kousek opodál kotví malá lodka. Nyní tedy vyběhla ke člunu, uchopila pádlo a rychle jej hodila Yarovi, který se nacházel již jen kousek od ní.

V jediném rychlém okamžiku Yara pádlo zachytil a otočil se tváří k nepříteli. Samuraj, který ztratil všechny své výhody, se zastavil a zaujal postoj, ve kterém držel zbraň oběma rukama vysoko nad hlavou. Yara se proti němu postavil s pádlem v rukou stranou od těla v pozici, kdy člověk drží zbraň jednou či oběma rukama vysoko nad hlavou v úhlu čtyřiceti pěti stupňů. Na chvíli, která se zdála být nekonečná, stáli proti sobě oba muži nehybně jako sochy.

V tom samuraj zaútočil. Yara bleskově udeřil pádlem na rukojeť samurajova meče a poslal jeho zbraň směrem vzhůru k obloze. Ve stejném momentu vyskočil nečekaně vzhůru, jako by předvídal příští samurajův úmysl. Byl to nebezpečný pokus o získání výhody, ale zdařil se. Jakmile totiž jeho protivník ztratil meč, okamžitě poklekl na jedno koleno a tasil druhý, krátký meč.

Ale Yara byl nyní ve výhodě. Svou silnější nohu použil ke kopu a zasáhl samurajovu hlavu. Ten se zhroutil do písku a zoufale se snažil zvednout se k obraně, ale Yara, jenž byl do poslední chvíle pozorný, udeřil pádlem a jedinou ranou rozdrtil samuraji lebku.

Opodál stojící dívka se nervózně rozhlédla kolem, aby zjistila, zda zápas nepozoroval ještě někdo jiny'. Jakmile se ujistila, že jsou skutečně sami, vyzvala Yaru, aby co nejrychleji samuraje pohřbili. Odtáhli tedy mrtvé tělo z pláže a zahrabali je pod skupinou stromů.

„Pokud by někdo našel jeho tělo s rozdrcenou lebkou, vše by padlo za vinu místním lidem," řekla dívka bez dechu.

„A co když ho bude nějaký přítel postrádat?"

„Nebudou ho hledat. Většina samurajů, kteří se po tomto kraji potulují, jsou lupiči a ostatní si mohou myslet, že odešel za kořistí na iné místo."

„Chceš tím říct, že se takové věci dějí častěji?"zeptal se Yara překvapeně. „Vrátil jsem se totiž teprve nedávno z Číny, a ani bratr mi nic o těchto událostech neřekl!"

Dívka chvíli uvažovala. Pokud je to tak, je zřejmě zkušeným bojovníkem. „Nikdo z těch, které znám, by nedokázali takhle zkušeně bojovat se samurajem!" Složila tedy Yarovi poklonu: „Musel jsi asi trénovat bojová umění dlouho!"

„Trénoval jsem v Číně 20 roků, a rozhodně to nebylo kvůli soubojům. Ted ale zjišťuji, že filosofie není dostatečnou obranou proti způsobům, které předvedl tento samuraj."

Děvče již déle nemohlo tajit myšlenku, která ji plně ovládla. Obrátila se tedy k Yarovi a naléhavým tónem ho poprosila: „Nechceš učit naše lidi svému umění? Nastaly zlé časy a my se potřebujeme naučit, jak se bránit"

Yara byl překvapen naléhavostí jejích slov a vroucností jejího hlasu a slíbil, že bude o všem přemýšlet. Poté ji spěšně doprovodil do blízké rybářské vesnice, která byla jejím domovem. Dívka se s ním rozloučila se slovy: „Budeme poctěni tvou návštěvou, pokud půjdeš někdy touto cestou".

Následující dny byly časem úvah a přemítání. Yara sám sobě přiznal, že během cvičení již často uvažoval o možnosti předat místním mladým lidem své znalosti. Časté návštěvy japonských kupců a samurajů ho zneklidňovaly. Viděl, jaké útrapy způsobují místním lidem, a šlo přece o jeho domov! Nakonec své myšlenky proměnil v činy.

Postupně oslovil několik mladých lidí, kteří projevili zájem učit se bojovému umění. Celá skupina se začala scházet v časných ranních hodinách, a po usilovném cvičení se všichni rozcházeli za svou všední prací. I to bylo jedním z důvodů, že se velice brzy množství jeho žáků snížilo na čtyři nadšence, kteří vytrvali.

Celá vesnice za čas přivykla zvukům, které se ozývaly z Yarova domu, na výkřiky kiai a údery holí. Všichni vesničané si také uvědomovali nutnost utajit tuto činnost, a proto, když se v blízkosti vesnice objevili cizinci, Yarova skupina věděla o jejich přítomnosti včas.

Jednoho dne se však přece jen objevil někdo, kdo měl správné informace, a přišel přímo za Yarou. „Omlouvám se za vyrušení," řekl menší, silný muž, pohrávající si s párem sají,,,ale jsi Yara z Chatanu?"

Ano, to jsem já," odpověděl Cara. Vnímal z návštěvníka velké napětí a měl se proto na pozoru. „Mé jméno je Shiroma. Jsem z ostrova Hama Higa, a přicházím s nadějí, že mě budeš učit práci se sajemi," promluvil sebevědomě cizinec. „Neposkytuji žádné lekce bez pozvání," řekl Yara a odcházel zpět ke své práci.

„Zastav se, "vykřikl cizinec a v mžiku se objevil vedle Yary,,,Nešel jsem celou cestu jen proto, abych byl odmítnut. Potkal jsem a porazil spoustu mistrů, a nyní přicházím za tebou. Slyšel jsem z mnoha stran, že jsi nejlepší. Souboj s tebou mi ukáže, zda je to pravda."

Yara si mladého muže pečlivě prohlížel. Viděl velkou auru ješitnosti a rozhodl se udělit mu lekci pokory. Chtěl však nalézt způsob, jak nejlépe tuto situaci vyřešit, aniž by muže zranil. Vzpomněl na své mládí a na dny, kdy také plně spoléhal na svou sílu a nevěděl nic o stavu své mysli. „Zítra ráno se setkáme na pláži," řekl nakonec stroze, otočil se a odešel.

Za rozbřesku následujícího dne seděl Yara na písku, ponořen v hluboké meditaci. Za zády mu vycházelo zářící slunce, a on cítil hluboké souznění s nebem a se zemí. Zpozorněl v okamžiku, kdy z dálky se přibližující se muž narušil tento klid. Ale teprve když byl jeho protivník vzdálen dva metry, Yara otevřel oči.

"Jsem tu" s těžko potlačovaným napětím oznamoval Shiroma, a uchopil do každé ruky jednu saji. Yara se usmál a vstal. „Jsi tedy připraven na svou lekci?"

Mladík odpověděl jen tím, že zaujal obranný postoj. Vnímal Yarův klid a věděl, že stojí skutečně před velkým mistrem. Rozhodl se projít kolem něj směrem k moři a získat výhodu slunce za zády. „Pokud se dostatečně rychle a správně přemístím> paprsky slunce ho udeří do očí a oslní. Pak bych mohl zaútočit," přemýšlel. Yara se stále usmíval a sledoval každé hnutí těla i mysli svého soupeře.

Shiroma se počal přemístovat a jeho vnitřní hlas ho nabádal: „Udělej to rychle! Proč jen je ten dábel tak klidný? Musíš provést svůj krok jako první, protože u muže jako je tento už nedostaneš další šanci!" Konečně dosáhl bodu, kdy stačil jediný krok, aby slunce zazářilo do Yarových očí. Ten stále stál nehnutě proti mladému muži, saje podél těla. Teprve v okamžiku, kdy Shiroma provedl svůj poslední zamýšlený pohyb, Yara pozvedl saje. A byla to poslední věc, kterou si Shiroma zapamatoval.

Po letech ve svém příběhu, který sepsal, vzpomínal: „V okamžiku, kdy jsem se přesunul do zamýšlené pozice, Yara pouze jediným pohybem pozvedl jednu saji a použil ji jako zrcadla. Odražené paprsky mě udeřily do očí, a stal jsem se tak obětí vlastní pasti. Probudil jsem se až v Yarově pokoji se silnou bolestí hlavy." Shiroma poté zůstal a stal se Yarovým studentem.

Pozdější rokyYarova života jsou tajemstvím. Vše, co víme, napovídá o tom, že již nepokračoval v dalším rozšiřování školy, ale věnoval se studiu kaligrafie a překladům.