Japan

odkazy

Muž jenž nechtěl zemřít

Před dlouhými a dlouhými lety žil muž jménem Sentaro. Jeho příjmení znamenalo „Milionář“ ačkoliv zdaleka tak bohatý nebyl, ale na druhou stranu byl dalek toho, aby byl chudý. Zdědil malé jmění po otci, z čehož žil. Svůj život žil bezcílně a bezstarostně až do svých dvaatřiceti let.

Jednou zničehonic bez zjevného důvodu onemocněl a jak se cítil slabý a bezmocný, začaly se mu vkrádat myšlenky na smrt. Strach ze smrti mu působil velké starosti. „Tak strašně rád bych žil“, říkal si sám pro sebe, „abych se dožil přinejmenším pěti nebo šesti set let a nebyl nemocný. Běžná délka lidského života je tak krátká.“ Znal mnoho příběhů ze starých časů o císařích, kteří se dožívali běžně tisíců let anebo o princezně Yamato, o které se tradovalo, že se dožila pětiset let. Sentaro často slýchával příběh o čínském císaři jménem Shin-no-Shiko, jenž byl jedním z nejmocnějších a nejsilnějších vůdců v celé čínské historii. Vybudoval spoustu obrovských paláců a také Velkou čínskou zeď. Na světě měl všechno, co si přál, ale navzdory své moci a bohatství, rad svých rádců a slávy své vlády byl nešťastný, protože věděl, že jednoho dne musí toto všechno opustit a zemřít. Když šel Shin-no-Shiko spát, když vstával, když pracoval během dne, po celou dobou ho strašila myšlenka na smrt. Nemohl tomu utéct. Kdyby byl mohl nalézt „elixír věčného života“, býval by byl šťastný. Nakonec se císař rozhodl svolat všechny své dvořany a rádce a zeptal se jich, zda by pro něj nemohli najít nebo připravit elixír věčného života, o kterém tak často slyšel a čítával. Starý dvořan Jofuku se ozval a řekl, že slyšel o zaoceánské zemi zvané Horaizan, kde žili poustevníci, kteří znali tajemství elixíru života. Kdokoliv se jej napil, žil navěky. Císař vyzval Jofuka, aby se neprodleně vydal do země Horaizan a přivezl pro něj lahvičku s elixírem. Dal Jofukovi jednu ze svých nejlepších lodí, komfortně mu ji vybavil a naložil velkým množstvím pokladů, jimiž měl Jofuku odměnit poustevníky za lahvičku věčného života. Jofuku skutečně doplul do země Horaizan, ale nikdy se odtud k nedočkavému císaři nevrátil. Od té doby se traduje, že se země Horaizan nachází někde v okolí nejvyšší japonské hory Mt. Fuji, kde je i domov poustevníků znajících tajemství věčného života. Říkalo se také, že Jofuku byl uctíván od té doby jako jejich bůh.

Sentaro se proto rozhodl, že se pokusí najít poustevníky a získat od nich elixír věčného života. Matně si vybavoval útržky vyprávění ze svého dětství, kdy se dozvídal, že nesmrtelní poustevníci žijí ve vysokých nadmořských výškách stranou od všech lidí. Opustil tedy svůj domov a příbuzné a vydal se splnit svuj úkol. Procestoval celé Japonsko, projel všechna pohoří, slezl všechny kopce a hory, ale po poustevnících ani vidu ani slechu. Až jednou se dostal do hornaté oblasti, kde potkal lovce. „Můžeš mi, prosím, říci“, zeptal se Sentaro, „kde žijí mniši znající tajemství elixíru věčného života?“ „Ne,“ odpověděl lovec, „nemohu ti říci, kde žijí tito poustevníci, ale zde v lesích žije jeden zloděj, o němž se říká, že je náčelník tlupy asi dvě stě loupežníků.“ Takováto bezcenná odpověď Sentara velice naštvala, protože se cítil jako hlupák, že ztrácí čas a hledá poustevníky právě tady a rozhodl se jít do Jofukovy svatyně, která se nacházela v jižní části Japonska.

Poté co dorazil do svatyně se usilovně po sedm dní a nocí modlil a naléhavě prosil Jofuka, aby se nad ním slitoval a ukázal mu cestu k poustevníkům, kteří měli to, po čemž neskutečně moc toužil. O půlnoci sedmého dne, když se klečící Sentaro zrovna modlil ve svatyni, se otevřely vnitřnů dveře svatyně, v nichž se zjevil Jofuku ve fosforeskujícím oblaku, vyzval Sentara ať přistoupí blíž a řekl mu: „Tvoje přání je velice sobecké a jednoduše jím nemůžeš být odměněn. Myslíš, že by ses chtěl stát poustevníkem, jenž zná tajemství elixíru věčného života? Dokážeš si vůbec představit poustevnický život? Poustevník smí jíst pouze ovoce, lesní plody a kůru borovic. Poustevník musí sám spáchat sebevraždu, aby mohl sejít z tohoto světa. Jeho srdce musí být čisté jako zlato a prosto běžných lidských citů a tužeb. Postupem času, pokud poustevník dodržuje tyto přísné podmínky, přestane cítit hlad, chlad nebo teplo a jeho tělo se stane tak lehké, že může létat na ptačích křídlech, či plavat na hřbetě ryb a může chodit po vodě, aniž by se jeho chodidla namočila. Ty, Sentaro, máš rád pohodlný život a veškerý komfort lidského bytí. Nejsi dokonce pracovitý ani jako většina normálních lidí, jsi naopak velice líný a citlivější na teplo a zimu než kdokoliv jiný. Nikdy bys nebyl schopen chodit bosý nebo pouze v tenkém oděvu během zimy. Myslíš, že bys kdy byl schopen odříkání a trpělivosti poustevnického života? Abych vyslyšel tvoje modlitby, pomohu ti jinak. Pošlu tě do země Nekonečného života, kde lidé neznají smrt a žijí navěky!“ Když Jofuku domluvil, položil na Sentarovu ruku malého papírového ptáka, a řekl mu, aby si sedl na jeho křídla, že ho jeřáb potom odnese na svých křídlech do Země nekonečného života.

Sentaro poslouchal udiveně. Jeřáb se mezitím rozrostl do uctivé velikosti, aby ho mohl odnést na svých křídlech s veškerým komfortem. Potom rozprostřel svá mohutná křídla, naložil Sentara, vystoupal do oblak a rychle se vzdaloval z horských oblastí směrem k moři. Sentaro se zprvu docela vylekal, ale postupem času si zvykl na velice rychlé tempo letu, jenž jeřáb nasadil. Dál a dál putovali stovky mil. Pták se nikdy nezastavil, aby si odpočinul anebo se posilnil, ale Sentaro si to odůvodnil, že je to proto, že je papírový. Zvláštní bylo, že stejnou potřebu neměl ani Sentaro.

Po několika dnech konečně přistáli na ostrově. Jeřáb zalétl od mořského pobřeží do vnitrozemí a po chvíli přistál. Jakmile Sentaro sestoupil z jeho zad, pták se smrskl do původní velikosti a vletěl Sentarovi do kapsy. Sentaro se začal zvědavě rozhlížet okolo sebe, protože ho Země nekonečného života neskutečně zajímala. Nejprve obešel celý ostrov a pak zamířil do města. Všechno bylo poněkud zvláštní v porovnání s jeho bývalou vlastí. Ale země se zdála prosperující a lidé spokojení, a tak se rozhodl, že pro něj bude vhodné, aby se zde usadil a ubytoval se proto v jednom z hotelů.

Vlastník hotelu byl laskavý muž, a když se mu Sentaro svěřil, že je cizinec, a že se rozhodl načas zde žít, slíbil mu pomoci zařídit všechny nezbytné věci ohledně jeho dočasného pobytu u vládce ostrova. Pomohl Sentarovi dokonce nalézt vhodný dům pro něj a tímto se Sentarovi splnil jeho odvěký sen a stal se plnoprávným obyvatelem Země nekonečného života. Ze vzpomínek všech vesničanů vyplynulo, že nepamatují, že by zde někdo onemocněl, natož aby zemřel. Mniši, kteří přišli z Indie a Číny, vyprávěli všem na potkání, že existuje země zvaná Ráj, kde budou všichni překypovat štěstím, bohatstvím a blažeností, ale této země lze dosáhnout pouze poté, co člověk zemře. Tento příběh byl předáván z generace na generaci, ale nikdo přesně nevěděl, co to smrt je, krom toho, že to je cesta do ráje. Všichni obyvatelé ostrova, jak bohatí, tak chudí, neměli strach ze smrti a namísto toho k ní hleděli jako k něčemu vytouženému a nesplnitelnému. Všichni byli unaveni délkou svých životů, a toužebně si přáli a vyčkávali, že by se dostali do země zvané Ráj, o které jim mniši kdysi vyprávěli.

Všechny tyto informace získal Sentaro povídáním si s vesničany. Myslel si, že se nachází v zemi zvané Absurdistán. Všechno bylo obráceně. Přál si uniknout smrti, a tak vyrazil na ostrov do Země nekonečného života pln úlevy a radosti, aby viděl obyvatele ostrova otrávené věčným životem a toužebně vyhlížejících smrt. Všechny jeho myšlenky byly otráveny jako dobré jídlo, a jeho veškeré vnímání světa bylo popletené. Kdykoliv připluli obchodníci z cizích krajů, všichni bohatí lidé je naháněli, aby si od nich nakoupili jed, který pak dychtivě spolykali doufajíce, že zemřou, a že se ocitnou v Ráji. Ale smrtelné jedy z cizích zemí přestávali v Zemi nekonešného života jednoduše fungovat. Naopak lidé, kteří je spolykali, se po jejich požití cítili na malý moment dokonce ještě o něco lépe a zdravěji, namísto aby zemřeli. Marně si zkoušeli představovat, jak by smrt mohla vypadat. Všichni obyvatelé ostrova by dali všechny své peníze a všechno své jmění, aby si mohli zkrátit svůj život alespoň na pouhých dvě stě nebo tři sta let. Lidé se zdáli jakoby unavení monotónností nekonečného života a vypadali skleslí a smutní. V lékárnách se prodával lék, který pokud se podával po stovky let, tak způsobil lehké sešedání vlasů a nepříjemný pocit v žaludku. Sentaro byl zároveň úžasem bez sebe, když viděl, že smrtelně jedovaté ryby jako fugu byly servírovány v restauracích jako delikatesy a podomní obchodníci prodávali omáčky vyrobené ze španělských mušek. Nikdy neviděl nikoho onemocnět po pozření těchto příšerných věcí, ani nikdy nepotkal nikoho byť jen s náznakem nemoci.

Ale Sentaro byl potěšen. Říkal si sám pro sebe, že by nikdy nebyl unaven životem, a že by nikdy nepomyslel na to přát si vlastní smrt. Byl jediným skutečně šťastným obyvatelem ostrova. Přál si žít tisíce let a užívat života. Založil si malý obchod a nikdy nepomyslel na návrat do své rodné vlasti. S přibývajícími lety však věci nešly tak snadno jako zpočátku. Obchod se mu nedařil a několikrát se pohádal se svými sousedy. Byl proto velice rozezlen. Čas mu ubíhal rychleji, pokud byl zaneprázdněn prací od rána do noci. Až konečně po tři sta letech monotónního života se mu začínal pomalu zošklivovat život v Zemi nekonečného života a zastesklo se mu po tom, že by rád spatřil svou rodnou zemi. Jakkoliv dlouho zde žil, život byl pořád stejný a pokládal si stále častěji otázku zda nebyl hlupák, že se rozhodl pro život v Zemi nekonečného života.

Sentaro, kdykoliv ve svých snech a myšlenkách utíkal ze Země nekonečného života, vzpomínal na Jofukova slova a modlil se k němu, aby mu pomohl vrátit se zpět do své rodné země. Jeho modlitby netrvaly dlouho, když ucítil podivné šustění ve své kapse. Papírový jeřáb, nezničen po stovky let, se opět probouzel k životu. Rostl a rostl, až byl natolik velký a silný, aby unesl Sentara. Jakmile na něj Sentaro usedl, pták se prudce zvedl a uháněl prudce směrem k Japonsku. Sentaro se ohlédl zpět a začal litovat svého rozhodnutí. Marně se snažil zastavit ptáka během letu. Jeřáb držel neúprosně svůj směr k Japonsku. Zničehonic přišla prudká bouře, papírová křídla ptáka nasákla, začala se mačkat, až pták neudržel svůj kurs a spadl se Sentarem do moře. Pln hrůzy z toho, že by se mohl utopit, začal volat Jofuka o pomoc. Rozhlížel se všude okolo a nikde nebyla žádná loď, která by jej mohla zachránit. Spolykal velké množství mořské vody, což jen zhoršilo jeho zdravotní stav v této bezútěšné situaci. Zatímco se bezradně plácal na vodní hladině, ve snaze prežít, zahlédl, jak k němu míří obrovský žralok. Jak se blížil, otevřel svou mohutnou tlamu, aby Sentara sežral. Sentaro byl naprosto paralyzován vidinou konce svého života, že doslova ječel a prosil Jofuka, aby přišel a zachránil jej.

Zničehonic, uprostřed svého hrůzyplného vřískotu, se Sentaro probudil ve svatyni, kde se předtím modlil k Jofukovi, aby jej vzal do Země nekonečného života. Všechna jeho neobyčejná a hrůzyplná dobrodružství byla pouhým snem. Polil jej studený pot a otřásl se hrůzou. Byl naprosto zmaten.

Náhle k němu začalo sestupovat jasné světlo, v němž Sentaro rozeznal nejasné obrysy anděla. Anděl držel ve svých rukách knihu a mluvil k Sentarovi: „Jsem seslán Jofukem, abych tě spravil, že ti můj pán nedává povolení odcestovat do Země nekonečného života. Ve svých snech jsi byl unaven životem tam a naléhavě si poté žádal mého pána, aby ses mohl vrátit do své rodné země a mohl zemřít. Jofuku potom vyzkoušel tvoji vůli, shodil tě do moře a poslal na tebe velkého žraloka, aby tě snědl. Avšak tvoje touha po smrti nebyla skutečná, protože jsi hlasitě plakal a prosil mého pána o pomoc. Je pro tebe také zbytečné, aby ses stal poustevníkem a poznal tak tajemství věčného života. Není to nic pro tebe, protože nežiješ asketickým životem. Nejlepší pro tebe bude, aby ses vrátil do svého domova a žil dobrý, poctivý a pracovitý život. Nikdy nezapomeň na odkaz svých předků a snaž se svým dětem svoji pílí a pracovitostí zajistit světlou budoucnost. Tak se dožiješ vysokého věku a budeš šťastný. Avšak vzdej se myšlenky na věčný život. Bude ti zapovězen. Od této chvíle víš, že sobecká přání nepřinášejí štěstí. V této knize, kterou držím ve svých rukách, najdeš spoustu užitečných rad, kterých když se budeš držet, budeš žít důstojný život, jaký jsem ti před chvílí nastínil.“

Anděl zmizel jakmile domluvil a Sentaro se vrátil s knihou v náručí do své rodné vesnice. Začal žít důstojný život a řídit se příkazy z knihy, kterou mu anděl věnoval. Dařilo se mu vést šťastný a spokojený život a dožil se vysokého věku přesně tak, jak anděl sliboval.