Japan

odkazy

příběh mnicha

Slunce se pomalu loučilo s blankytem oblohy. Pobřeží kantonské roviny bylo ponořeno do mírného červenooranžového oparu. Moře se uklidňovalo. Bylo slyšet jen lehké pleskání vln o břeh. Olizovaly světlý písek, jako by to byla jejich poslední příležitost, než slunce opustí den.

Dai Sohei stál na návrší, jeho mírně přivřené oči sledovaly moře. Ocelové modry' oděv teď splýval s červenooranžovou září slunce. Na zádech měl sněhobílým hedvábím vyšitou volavku s rozepjatými perutěmi, záhyby volně padaly pod obi. Ovívány vlahým odpoledním vánkem se otíraly kolem jeho nohou a odhalovaly černě nalakované nehty na nohách.

Zvolna poklekl do olivově zeleného mechu. Sáhl po svém luku, sňal ho z ramenou a položil ho k naginatě, která ležela před ním, potom vzal svůj meč skvostný to kus s nádhernými ozdobami ze slonové kosti a stříbra na rukojeti i ostří. Pomalu ho položil k ostatním předmětům.

Ze slunce na horizontu zbyl už jen ohnivě rudý kotouč. Dai Sohei se uklonil směrem ke slunci a zase se vzpřímil. Jeho víčka byla zavřená, on sám ponořen do hluboké meditace. Ruce spočívaly na stehnech a pod světlým rouchem se lehce rýsovaly prsty a svaly předloktí. Na obi bylo v delších intervalech znatelné dýchání hara. Jeho oděv, vepředu rozevřený až po hruď do tvaru písmene „V", se na šíji opět spojoval. Vlasy byly vzadu svázány v uzel. Lehce prokvetlé, táhly se nahoru až k vyholenému čelu. Na něm se už rýsovalo několik vrásek a zdůrazňovalo jeho hranatý, ale pěkně modelovaný obličej. Od nosu se nalevo i napravo rozbíhaly dvě ostré vrásky až ke koutkům úst. Z jeho tváře vyzařovala zdánlivě krutost. Husté obočí a hnědé oči srny mu dodávaly výrazu chladné odhodlanosti.

Slunce se už skoro skrylo v moři, když se Dai Sohei zvedl. Poté, co se znovu ozbrojil svými zbraněmi, sestupoval z pahorku k moři. Svá každodenní kata totiž prováděl s oblibou na pláži, při zapadajícím slunci.

Náhle se zastavil a znehybněl. Jen hlavu otočil k pahorku, od něhož přicházel. Nemohl nic zpozorovat, až teď... na hřebenu pahorku se mihl stín. Stín utíkal..., ne, to nebyl běh, to byl úprk, klopýtání, máchání paží hledajících oporu.

Dai Sohei teď otočil v tu stranu celé své tělo. Přivřel oči, protože chtěl rozpoznat víc. Musí to být někdo mladý, pomyslel si.

Hle... uprchlík ho spatřil, hned změnil směr a řítil se z kopce dolů. Sebrav poslední zbytek sil, klopýtaje, tělo nakloněné dopředu, mířil k Dai Soheiovi. Sténaje, lapaje po dechu, se zcela vyčerpaný zhroutil u jeho nohou.

Dai Sohei vsunul svou levou nohu pod hruď ležícího a šetrně ho obrátil tváří nahoru. Pot se pod jemnou vrstvou písku v malých potůčcích řinul z tváře člověka vyčerpaného téměř k smrti. Vždyť jsem si to myslel; chlapec, řekl si polohlasně pro sebe a jeho oči přitom klouzaly po úplně propoceném, špinavém, ale přesto pečlivě zhotoveném oděvu.

Na pahorku se již objevili první pronásledovatelé. První z nich ihned spatřil siluetu vzpřímeně stojící v záři zapadajícího slunce a nataženou paží pokynul tím směrem.

První již začali hbitě sbíhat z pahorku dolů. Dai Sohei v duchu počítal: .1... 4... 5... 6... 7... 8... víc? Ne, ale přece... ještě dva. Ti vypadali, jako by neměli tak naspěch jako ti první.

„Co může chtít deset ozbrojených válečníků od chlapce?" ptal se sám sebe.

Když k němu prvních osm válečníků dorazilo, zůstali stát, ale nikdo neřekl ani slovo. Kráčeli pomalu a opatrně kolem něho a měřili si ho pátravými pohledy, při čemž už měli ruce na rukojetích svých mečů.

Dai Sohei zůstal nehnutě stát, nohy lehce vypnuté, a jeho prsty svíraly naginatu. Držel ji v malé vzdálenosti před svým tělem, rukojeť tlačil lehce do písku. Mezitím se poslední dva přiblížili až k němu, pohlédli na něj a jeden promluvil: Jsem Akira... a to je můj bratr Nabou... ", přičemž kývl hlavou lehce na muže stojícího vedle sebe: „z rodu Yassuiti." „Ten neznám", odvětil Dai Sohei bez jakéhokoliv zájmu. „Kdo jsi ty?" „Jsem mnich, kněz. Sohei, ozbrojený mnich".

„Tvé oko je ostré, " řekl Dai Sohei a jeho pohledy ohmatávaly skvostnou samurajskou zbroj a ani centimetr nenechaly bez povšimnutí. Přitom pravou nohou překročil tělo chlapce, takže ležel mezi jeho nohama.

„Proč tak činíš?" „Jeho život je ještě příliš mladý. "

„Do toho ti nic není, " řekl Akira, usmívaje se na něho. Dai Sohei opětoval úsměv, nohu ale zpátky nedal, nýbrž k Akirově údivu zpevnil svůj postoj tím, že otočil svýma nohama v písku.

To udělal velmi pomalu, ale jeho oči přitom sledovaly každý pohyb válečníků. „Nás je dost, a ty jsi sám," slyšel mluvit Akiru.

„Co jste zač, když vás deset pronásleduje chlapce, abyste mu vzali život?"

Vůdce poněkud znejistil ale odvětil: „Má rodina bojovala pod Tairou. Jeho pod Minamotern. On je poslední, ostatní jsme již zabili."

„Proč? Válka skončila a Taira prohrál, tady jeho rodina stála ve znamení slunce, nikoliv tvoje, " odvětil Dai Sohei, aniž zvýšil hlas a aniž ztratil svůj úsměv. Jeho oči byly přitom napolo zavřené a vpíjely se do písku. Kam se dívaly? Nikam... a když, tak se dívaly do nekonečna. Tam, kde přestává existovat tělo, kde není žádná materie, kde se všechno přestává zjevovat a kde všechno splývá v jedno.

„Jak vidíš, ještě žijeme," zaslechl Dai Sohei a polohlasně odpověděl: „S hanbou poraženého. Kdo žije s hanbou, pozbyl svých práv.

Z hrdla Akiry Yassutiho se vydralo jen slabé zachroptění. S mečem napolo vytaženým z pochvy, stál jako zkamenělý v sloup. Pod jeho krkem začala prosakovat pomalu krev - bez přestání. Potom se bez známky života sesul k zemi. Písek přijal krev jako země zemi, jako voda vodu.

Dai Sohei stál ještě v postoji tai-tai, ale nyní natáhl paži dolů, ostří otočil nahoru a s oběma rukama nataženýma před tělem roztrhl kopím břicho a hrudník bratra, řítícího se na něj stylem šimo-tate-wari. Na bílý písek se vyvalil proud krve, žuchnutí těla na zem, potom ticho...

Válečníci stojící dokola nemohli uvěřit svým očírn. Jako v šoku stáli s otevřenou pusou n tupě zírali rra Dni Soheie. Ten stál ještě v postoji šimo-tate-wari.

YYYYYYAAAAAÍÍlÍÍ ... protrhl ticho jeho srdcervoucí hlas. Nebe a země splynou v jedno. Potom ticho, mrtvolné ticho - na chvíli. Čtyři válečníci se bez hlesu hroutí. Strnulí ve svém napřažení k seku na Dai Soheie, sesuli se k zemi.

Dai Sohei se jen narovnal. Jeho kolena byla lehce pokrčená dovnitř. Tak proklál svojí naginatou v uširo-suricuke jejich těla.

Ostatní čtyři zbylé válečníky popadl děs, ve snaze zachránit si holý život, obrátili se na útěk a pádili pryč, k pahorku. Dai Sohei natáhl hluboce vzduch do hara, vzpřímil se a znovu zaujal své výchozí postavení. Pomalu postavil svou naginatu do písku z ramene sňal luk a poklekl do písku.

Tiché ševelení vln přerušily na chvíli čtyři po sobě jdoucí svištivé zvuky, tvrdé a neúprosné.

Na pahorku bylo jen za soumraku vidět, jak čtyři siluety podobné přeludům klesají ze svahu dolů. Temný, dunící náraz těl byl posledním zvukem celého boje. Dai Sohei se zvedl, pod ním ležel chlapec, znovu při vědomí. Lokty opřené v písku, horní část těla napolo vzpřímená s otevřenou pusou a očima vytřeštěnýma se díval na Dai Soheie.

Nemohl pochopit, že jeden muž mohl vystřelit čtyři šípy tak rychle, že to bylo sotva slyšet, tím méně vidět.

Dai Sohei dal nohu zase zpět, ruce nechal opřeny o luk a jeho oči se dívaly dolů na chlapce. Jeho tvář vyzařovala klid, který se hned přenesl na chlapce. Chlapec pomalu poklesl, naklonil tělo dopředu a uklonil se. Jeho hlava se dotkla písku, a vypadalo to, jako kdyby se už nechtěl zvednout - když se znovu narovnal a chtěl pohlédnout na mnicha,  ale ten jakoby zmizel z povrchu země.

Chlapec rychle vyskočil na nohy a otáčel se na všechny strany, přitom si stále stíral písek z tváře, dokonce se postavil na špičky, ale nikde ho nemohl zahlédnout. Jeho oči se zalily slzami a ty pomalu stékaly po jeho tvářích do písku.