Japan

odkazy

Příběh princezny Hase

Před mnoha a mnoha lety žil ve starobylém japonském městě Naře významný státní úředník princ Toyonari Fujiwara. Jeho manželkou byla urozená a krásná princezna Murasaki. Byli spolu sezdáni podle starých japonských tradic, když byli velmi mladí, a žili spolu šťastně až doposud. Ačkoliv spolu byli velmi šťastní, jedno neštěstí je sužovalo. Nedařilo se jim spolu počít potomka. Strašně moc toužili po tom, aby viděli vyrůstat vlastního potomka, který by nesl jejich jméno a který by provedl jejich pohřeb podle starých japonských zvyků, až nadejde jejich čas. Po dlouhých dialozích a přemýšleních se princ s manželkou rozhodl pro putování do kostela Hase-no-Kwannon (Chram slitování v Hase). Věřili totiž podle starobylých náboženských příběhů, že zde Nebeská bohyně slitováníi Kwannon vyslyší jejich modlitby po vytouženém potomkovi. Věřili, že po těch letech modlení by k nim bohyně mohla sestoupit ve formě milovaného dítěte jako odměna za jejich víru a putování. Ve svém bohatství mohli mít vše na co si vzpomenou, ale to nebylo nic ve srovnání s jejich touhou po dítěti.

A tak princ Toyonari se svou chotí dorazili do kostela Hase-no-Kwannon a po dlouhý čas se zde modlili k bohyni Kwannon, aby odměnila jejich největší životní přání. A jejich modlitby byly vyslyšeny. Princezně Murasaki se narodila dcera a rozradostnila srdce celé rodiny. Když princezna dítě porodila, rozhodli se s manželem, že jí dají jméno Hase podle místa, kde Bohyně Kwannon vyslyšela jejich modlitby. Malou princeznu pak vychovávali s největší něhou a péčí, takže z ní rostla zdravá a krásná princezna. Když bylo malé princezně pět let, její matka onemocněla smrtelnou chorobou, že ji žádný z doktorů neuměl vyléčit. Chvíli předtím než naposledy vydechla, si zavolala malou princezničku, něžně ji pohladila po vlasech a řekla: "Moje malá princezno, víš, že tvoje matka zanedlouho zemře? Ačkoliv zemřu, z tebe musí vyrůst dobrá dívka. Chovej se nejlépe jak umíš ke své chůvě a i ke zbytku naší rodiny. Možná, že se tvůj otec brzy ožení s někým jiným a někdo jiný mě nahradí v úloze matky. Jestli se tak stane, nermuť se pro mne a vezmi tatínkovu druhou matku jako svou vlastní a buď jim oběma poslušnou dcerou. Až vyrosteš, buď pokorná a poslušná ke všem, kdo ti budou nadřízeni a laskavá a přívětivá ke všem, kdo ti budou podřízeni. Nikdy na to, prosím, nezapomeň. Umírám s nadějí, že z tebe vyroste vzorná dívka." Princezna Hase s pokorou a respektem poslouchala matčina slova a slíbila, že učiní vše, jak si její matka přeje. A tak z ní postupem času vyrůstala krásná princezna poslušní matčiných slov.

Nedlouho po smrti své manželky se princ Toyonari oženil podruhé s urozenou princeznou Terute, která byla přesným opakem princezny Murasaki. Byla totiž zlá a krutá. Především nemilovala malou princeznu Hase, protože nebyla její vlastní. Ale princezna Hase, poslušna slov své pravé matky, snášela její nevlídnost trpělivě. Poslouchala svou macechu na slovo, aby princezna Terute neměla sebemenší příčinu stěžovat si na ní. Malá princezna byla velmi pilná a pracovitá, ale ze všeho nejraději studovala hudbu a poezii. Její otec pro ni objednal nejlepší učitele, aby se naučila hrát na koto (japonská harfa) a naučila se psát znaky a veršovat, a tak každý den trávila několik hodin procvičováním. Když jí bylo dvanáct let uměla hrát již tak krásně, že byla se svou macechou předvolána do královského paláce, aby zahrála císaři.

Právě probíhaly slavnosti oslavující kvetení sakur, a tak celý palác byl plný radosti a zábavy. Také císař se připojil k veselí a pozval si proto princeznu Hase, aby mu zahrála na koto, doprovázena svou macechou na flétnu. Císař seděl na vyvýšeném místě a před obličejem mu visela opona z tenkých bambusových vláken, tudíž jej nemohl nikdo spatřit, a naopak císař mohl vidět všechny lidi v místnosti. Princezna Hase byla vynikající hráčka a často udivovala své učitele svou obdivuhodnou pamětí a talentem. I během této příležitosti zahrála skvěle. Ovšem její macecha byla líná denně cvičit na flétnu a během doprovodu malé princezny selhala a dělala mnoho chyb. Jeji potupa byla završena, když musela požádat jednu z dvorních dam, aby zaujmula její místo. Pro macechu to byla obrovska ostuda a byla proto na princeznu Hase strašně vzteklá a žárlivá. K dovršení všeho ještě císař poslal mnoho překrásných darů malé princezně, aby se ji odměnil za nevšední hudební zážitek v paláci.

To byla další kapka v kalichu hořkosti pro princeznu Terute, aby začala malou princeznu nenávidět ještě intenzívněji. S princem Toyonarim měla princezna Terute syna a její vnitřní hlas jí začal našeptávat: "Kdyby neexistovala princezna Hase, mému synovi by se dostalo veškeré lásky otce, prince Toyonariho." A tato hříšná myšlenka jí zcela otrávila mozek, že nemohla myslet již na nic jiného a začala přemýšlet jak princeznu Hase zprovodit ze světa.

Jednoho dne si tajně objednala jed a namíchala jej malé princezně do pohárku se sladkým vínem. Do dalšího pohárku nalila neotrávené víno. Bylo to právě v den svátku chlapců, pátého května a princezna Hase si hrála se svým malým bratrem. Figurky slavných bojovníků, samurajů a hrdinů byly rozházeny po místnosti a malá princezna povídala příběh o každém z těchto hrdinů malému bráškovi. Dobře se spolu bavili, i spolu s dalšími malými návštěvníky jejich pokoje, když do pokoje vstoupila macecha s dvěma pohárky vína a sladkými koláči. "Oba jste tak hezcí a krásní", řekla princezna Terute s úšklebkem, "že jsem vám přinesla víno a nějake sladké koláče, abyste se posilnili, moje drahé děti." Princeznu Hase by nikdy nenapadlo, jak zlá je její macecha, vzala si pohárek a druhý podala svému malému bratříčkovi. Ačkoliv si macecha označila pohárky s otráveným a nezávadným vínem, při vstupu do místnosti byla tak roztěkaná a nervózní, že nevědomky podala pohárek s otráveným vínem svému vlastnímu synovi. Teď po celou dobu dychtivě sledovala princeznu Hase, co se s ní stane, ale nic se nedělo. Náhle její syn zavřeštěl a skácel se na zem jako podťatý, zmítaje se v ukrutných bolestech. Matka k němu rychle běžela, špatně zakrývajíce podezření, že si spletla pohárky s vínem, a zvedla jej ze země. A ačkoliv ihned zavolali lékaře, její malý syn zanedlouho skonal v jejím náručí. Doktoři v těchto starodávných časech o medicíně a jedech příliš nevěděli, a tak se mělo za to, že malému princi víno nesedlo, vyvolalo v něm křeče, na jejichž následky později zemřel.

Macecha byla takto potrestána smrtí vlastního dítěte ve snaze zabít nevlastní, ale namísto aby jí to otevřelo oči, začala malou Hase nenávidět ještě intenzívněji, celou silou svého hořkého a podlého srdce. Dychtivě vyhlížela další vhodnou příležitost, aby se nenáviděné dcery zbavila, ale ta dlouho nepřicházela.

Když bylo Hase třináct let, byla už uznávána jako básnířka nejvyšších kvalit. To bylo obrovské ocenění pro ženu, zejména ve starodávném Japonsku, a těšila se proto obrovské úctě. Zrovna tento rok byl v Naře velmi deštivý a každý den byly hlášeny záplavy, které páchaly řadu škod. Řeka Tatsuta, která protékala skrze půdu císařského paláce, se rozvodnila a začala se vylévat ze svých břehu s takovou intenzitou, že to nenechávalo nikoho v paláci klidným a výsledkem byla obrovská nervozita a zmatek. Královské nařízení žádalo všechny buddhistické kostely po celém Japonsku svolat kněží a věřící, aby se modlili k nebesům zastavit déšť a záplavy. Avšak obešlo se to bez úspěchu. V královském paláci se dlouho šuškalo, že dcera jednoho z královských úředníků - princezna Hase, je přes své mládí nadána neobyčejným básnířským talentem. Kdysi v pradávných dobách dokázala takto jednou jedna mladá panna napsat verše, které seslaly na suchem zkroušené Japonsko déšť, jak bylo psáno v kronikách. Byla-li by princezna Hase zde, byla by schopna napsat báseň, kterou by se s kněžími a věřícími modlili k nebesům, aby zastavili déšť a vrátili rozvodněnou řeku do původního koryta? Následky povodní těžce strádající a chřadnoucí císař se doslechl o této zvěsti a jal se zavolat ministra Toyonariho a tlumočit mu žádost o sepsání takové básně.

Obrovský strach se zmocnil malé Hase, když si ji dal její otec princ Toyonari pozvat a sdělil ji, co je od ní požadováno. Vskutku těžký úkol ležel na bedrech mladé Hase - zachránit život císaře pomocí svých veršů. Hase tedy požadovanou báseň sepsala na list papíru posetý zlatým prachem. Se svým otcem, služebnictvem a císařskými úředníky se vydala na břeh rozvodněné řeky a začala hlasitě číst báseň, kterou složila, držíce ji ve svých rukou a hledíc k nebesům. A stala se neuvěřitelná věc, kterou spatřili všichni přítomní. Hladina řeky se uklidnila a navrátila se do svého koryta okamžitě po přečtení princezniny modlitby. K dovršení všech zázraků se chřadnoucí císař velice rychle uzdravil. Císař byl velice potěšen a pozval Hase do svého paláce, aby se jí odměnil. Udělil jí vojenský titul chimjo (generál), takže se jí od této doby s úsměvem říkalo princezna generálka a všichni ji respektovali a měli rádi.

Vlastně úplně všichni ne, byla zde ještě jedna osoba, která ji zhloubi srdce záviděla a nenáviděla, a tou byla její macecha. Navždy zahořkla po smrti svého jediného dítěte, které otrávila namísto princezny Hase, byla ponižována úspěchy mladé princezny, jež byla nyní zahrnuta přízní císaře a celého císařského dvora. Její závist a žárlivost jí hořela v srdci jako oheň. Snažila se svému manželovi namluvit o Hase spoustu lží, ale vše se míjelo účinkem. Nikdy nedoposlouchal její pomluvy, a vždy ji rázně uťal se slovy, že se musí mýlit. Nakonec macecha, zklamána tím, že manžel nenaslouchá jejím výmyslům, zavolala v době jeho nepřítomnosti v paláci jednoho ze svých věrných sluhů, aby vzal princeznu Hase do nejhlubších míst pohoří Hibari a tam jí úkladně zavraždil. Vymyslela strašlivý příběh o mladé princezně, který říkal, že jedinou cestou jak zabránit prokletí, které by padlo na její rodinu, je zabití princezny.

Katoda, Terutin věrný služebník, se zavázal splnit přání své paní. Viděl, že by nebylo nejchytřejší odmítnout poslušnost za nepřítomnosti prince Toyonariho, vzal princeznu Hase na koně a slíbil dovést ji na nejosamělejší místo v nejhlubší divočině. Ubohé dítě vědělo, že se nemá cenu vzpouzet macešinu nařízení, i když by bylo sebepodivnější, uposlechlo tedy a odešlo s Katodou. Ale starý sluha věděl, že malá princezna je zcela nevinná ze všech obvinění, ze kterých jí proradná macecha nařkla, a tak se rozhodl, že malé princezně zachrání život. Rozhodl se, že ji nezabije, ale že ji nechá napospas svému osudu v divočině, protože zpátky se s ní přirozeně ke své kruté paní vrátit také nemohl. S pomoci několika nejbližších přátel rychle vybudoval v lese malou chýši, kam nebohou princeznou umístil ještě spolu s dvěma starými služebnými. Nešťastná princezna pevně doufala, že až se její otec vrátí, bude jí v paláci postrádat a začne ji hledat.

Princ Toyonari se skutečně po několika týdnech vrátil zpět domů, kde mu jeho choť barvitě vylíčila, kterak princezna Hase provedla něco špatného a ze strachu před potrestáním uprchla ze zámku pryč. Starostlivý princ brzy ze zámutku onemocněl. Všichni v domě mu říkali stejný příběh, že princezna Hase znenadání zmizela, ale nikdo nevěděl proč a kam. Protože měl strach ze skandálu, držel vše v tajnosti a mezitím tajně prohledával všechna místa, kam by se mohla uchýlit. Avšak bez úspěchu.

Jednoho dne, ve snaze zapomenout na sve ukrutné trápení, svolal své muže s tím, že vyrazí na několikadenní lov do hor. Ti se rychle připravili a očekávali u brány svého pána. Rychle vyrazili a princ Toyonari hnal svého koně i svoji družinu směrem k pohoří Hibari. Jak se snažil utéci ze svého trápení, ani si nepovšiml, že jeho muži nestačí jeho tempu a ocitl se najednou sám. Když se rozhlížel kolem sebe, povšiml si v lesích malé chýše. Vycházel z ní čistý a krásný hlas recitující básně. Prince zachvátila zvědavost, kdože to může na tak opuštěném místě tak pilně studovat, že sesedl z koně a jal se vystupovat po příkrém horském úpatí směrem k chaloupce. Jak se přibližoval jeho zvědavost se ještě zvýšila, protože rozpoznal, že básně recituje dívčí hlas. Chaloupka byla otevřená a neznámá seděla zády ke dveřím. Princ pozorně naslouchal, jak s velkou vážností recituje ze starobylých buddhistických svitků. Zvědavější a zvědavější spěchal k úzké brance vedoucí do malé zahrady a nemohl věřit svým očím, když zde uviděl svoji dceru ztracenou princeznu Hase. Byla do recitace tak zabrána, že neviděla ani neslyšela svého otce do té doby než na ni promluvil.

"Hase!", dojetím vzlykal, "jseš to ty, moje dcero Hase?" Překvapena, protože naprosto nečekala, že by to mohl být její otec, kdo na ní promluvil, zůstala Hase na chvíli překvapením němá. "Můj otče! Můj otče, jsi to vskutku ty?", to bylo vše, co ze sebe překvapením vykoktala a běžela k otci. Skočila mu do náručí a samým dojetím odstartovala vodopád slz. Otec ji něžně pohladil po hlavě a vyzval ji, aby mu vyprávěla, co se jí všechno přihodilo. Ale princezna pouze dojetím plakala a plakala a nebyla schopna ze sebe vypravit jediného slova, protože se jí nechtělo uvěřit, že se jí to jen nezdá.

Vtom přišel věrný sluha Katoda a hluboce se před pánem uklonil a odvyprávěl mu popravdě celý příběh o tom, co po něm macecha žádala, co byl nucen vykonat a proč nyní našel svoji dceru se dvěma služebnými na opuštěném místě v divočině. Princův údiv a rozhořčení neznalo hranic. Zcela zapomněl na lov a uháněl zpět do zámku i s malou princeznou, co mu síly stačily. Jeden z princových vojáků rychle cválal do zámku ještě před princem, aby všem oznámil radostnou novinu o princeznině nalezení. Když macecha uslyšela, co se stalo, rychle si spočítala, že je prozrazena a sedla na prvního koně, kterého měla po ruce a překotně spěchala pryč. Od té doby o ní nikdy nikdo neslyšel.

Starý sluha Katoda byl odměněn s největšími poctami za své služby pánovi a žil šťastně až do své smrti věren službám princezně, která nikdy nezapomněla, že za svůj život vděčí právě tomuto oddanému sluhovi. Princezna Hase netruchlila pro zlou macechu a byla naplněna štěstím a spokojeností životem na zámku se svým otcem.

Protože Toyonari neměl žádného syna a dědice, adoptoval mladého prince ze sousedního panství, jehož uzákonil svým dědicem a zákonným manželem princezny Hase. Princezna Hase se dožila vysokého věku a traduje se, že byla zdaleka nejkrásnější, nejmoudřejší a nejpokornější paní, jakou kdy Toyonariho zámek měl. Svému manželovi porodila syna, jenž se stal jeho nástupcem a pokračovatelem rodu.

Na památku tohoto dne je uchován v jednom z buddhistických chrámů v Kjótu nádherný koberec. Na něm je postava Buddhy přikrášlená hedvábnými nitěmi z lotosových stonků. Traduje se, že tento koberec utkala samotná princezna Hase.