Japan

odkazy

samurai

Samuraj Město zářilo již dávno probuzeno, se stoupajícím Sluncem stoupal i ruch v ulicích. Děti se smály a lidé se pomalu či rychle blížili na trh. Domy vrhaly stíny a pod dotekem světla vzdávala rosa svůj marný boj. Vše utichlo v jediném okamžiku. Vstoupil do města a směle kráčel jeho ulicemi. Život jakoby ustal, smích a šepot odumřel v jediném okamžiku. Matka upustila své dítě na zem, to však leželo bez jediného vzlyku. Každý toužil dívat se jinam, ale nikdo nemohl svůj zrak odvárit. Jen květy na oknech a v rukou se odtahovaly co nejdál. A on kráčel dál. Přicházel po dlouhé cestě, na jeho zbroji stál písek a prach. Kapky krve na tváři již dávno zaschly a spojily se v suchou hmotu. Oči prázdné a plné, svůj meč svíral jen zlehka. Pod jeho kroky duněla zem a on procházel kolem lidí. Ani slůvko nikdo nepronesl. Nikdo se nepohnul. Jak mramorové sochy zdobili město, ovládl je pocit cizí, ve strachu a úctě kořenící. Procházel dál a svým pohybem dělil město, zakousnut jak nůž či meč, postupoval hlouběji. Život ustal. Pohnula se. Jako jediný anděl v krajině mrtvých učinila pár kroků a přiblížila se jeho cestě. Do očí jí svítilo slunce a kapky potu se leskly jako bezedné oceány. Když se k ní blížil natáhla ruku. Dech všech se zastavil. Nezpomalil, neučinil jediný pohyb navíc, nepodíval se na ni. Jen zlehka uchopil panenku a zastrčil si ji za pás. Ustoupila zpět a sklonila hlavu. Samuraj kráčel dál. Pod jeho kroky vše umíralo, půda se měnila v poušť. Ale když odcházel, vše zpět ožilo. A jak tak kráčel dál, ožívalo i město. Pokračoval ve své pouti městem a lid jej sledoval, bojovníka zmoženého a unaveného, přesto pokračoval. V tváři měl pouze odhodlání a něco, co ostatní neznali. Nemohl prohrát. Do města vpadli náhled jako on, vlna mužů, žen i dětí. Nastal zmatek, ale on pokračoval nerušeně dál. Kráčel trhem a jakoby neslyšel radost, která se rozléhala za ním. Vlna objímání, smíchu a slz. Otrhaní se vrátili zpět, zmoženi, zmučeni, ale šťastni. Jeho kouzlo přestalo na město působit, seběhli se k oslavě a život se pomalu vracel do žil města, jakoby nikdy dříve nezemřelo. Prošel bránou a odcházel dál, pryč do prázdna. Všichni se na něj dívali, ale nikdo nezavolal. Šel a ani nyní se nepodíval zpět. Kdyby tak učinil, možná by se i zastavil, možná by pocítil vděk všech, kterým vrátil naději. On však kráčel stále dál a opouštěl toto město jako desítky jiných. Ta malá holčička na něj něco zavolala a on se přeci jen pohnul, jemně se dotkl její panenky. Pak dál pokračoval v cestě za Sluncem.