Japan

odkazy

služba zavazuje

Služba zavazuje

Dveře se otevřely a Munetsugu Takeno vešel dlouhými kroky do trůnního sálu. Šepot dvořanů ihned ustal. Ačkoliv se nacházel v samém srdci Eiganja, uvnitř neproniknutelné pevnosti, obklopen daimyovými nejloajálnějšími strážemi, chodil Takeno vždy plně ozbrojen. Oathkeeper, jeho katana a wakizashi se mu pohupovaly u boku. Oblečen byl v propracovaně zdobeném do-maru brnění; na hlavě měl nasazenu helmu kabuto. Černobílý motiv oblečení vypadal prostě a chudě oproti bohatosti této komnaty, ale Takenova přísná tvář, tmavé vlasy a knírek zadržely i ty nejbohatěji oblečené od komentování toho, jak by se pán samuraiů měl oblékat.                                                                                                                     
Takeno však nevstoupil sám. Za ním šli dva velcí samuraiové oblečení v podobném úboru, ale bez helem. Nesli si s sebou dlouhá naginata. Oficiálně byli součástí daimyových hatamoto, kteří přísahali ochraňovat svého pána a prosazovat jeho zákony. Neoficiálně byli tihle dva, spolu s dalšími čtyřmi, přiřazeni Takenovi jako osobní ochranka. Daimyo zvýhodňoval svého generála mnoha způsoby a tato osobní stráž toho byla jen dalším důkazem.

Dvůr toto dokázal rozpoznat a když Takeno přecházel na druhou stranu síně, nikdo nepromluvil. Daimyův trůn byl prázdný. Přesto se ale samurai postavil napravo od něj, jako by zrovna teď hlídal svého pána. Takenova vlastní stráž došla ke zdi za svým velitelem a postavila se k ní v naprosté tichosti.

,,Můj pane?‘‘

Takeno se ohlédl přes prázdný trůn a stěží potlačil úšklebek. Měl-li si tento samurai vybrat oblíbence mezi daimyovými rádci, určitě by to nebyl Atsumori Fushimi. Přístup ke dvoru mu umožnilo jen to, že byl synem významného dvořana, a nic jiného. Lord Konda ho jen zřídkakdy nechal pobývat v trůnním sále. Daimyo již nazval Fushimiho hadem, červem, i hůře, ale ještě ho nikdy otevřeně neurazil. Už jen to, že tu byl a odvážil se na Takena promluvit, napovědělo samuraiovi, že daimyo dnes nepoctí dvůr svou přítomností.

Ačkoli si Takeno o Fushimim myslel všelicos, stále byl služebníkem daimyovým, nic víc. ,,Ano, pane?‘‘ optal se tak mile, jak jen dokázal.

,,Můj pane, dorazil posel s urgentní zprávou z vesnice jménem Kodaira. Vypadá to, že tam mají problémy. Vesničané žádají o pomoc.‘‘

,,Kodaira?‘‘ samurai si promnul pečlivě oholenou bradu. ,, Nenachází se poblíž vojenská pevnost?‘‘

Fushimi přikývl. ,,Ano, pane.‘‘ A řekl to tak medovým hláskem, že se Takeno otřásl odporem. ,,Jen malá pevnůstka, opravdu. Ne více než dvacet mužů.‘‘

,,Kdy dorazil?‘‘

Malý, slizký dvořan Fushimi na chvíli zaváhal, ale pak řekl: ,,Myslím, že dorazil za rozbřesku, nebo chvíli po něm. Byl celý zablácený až-

,,Za rozbřesku?!‘‘ zaburácel Takeno. Dvůr už nějakou chvíli šuměl tichým hovorem, který ale po zařvání lva ihned zase utichl. ,,Za rozbřesku?! To bylo před dvěma hodinami, ty hlupáku!‘‘

Fushimi se přikrčil a ustoupil před samuraiem dozadu. Takenovo chování působilo tak hrozivě, že dva strážci přistoupili k pánovi samuraiů přesvědčeni o bezprostředně hrozícím nebezpečí. Takeno proklel své neukázněné chování a snažil se mluvit klidně a vyrovnaně.

,,Proč jsem o tom nebyl zpraven již před dvěma hodinami?‘‘ zeptal se tichým hlasem, avšak zvučným jako kola vozu jedoucí na štěrku.

,,Je to jen malá pevnůstka, pane. Nikdo vás nechtěl rušit.‘‘ snažil se to bagatelizovat Fushimi. Pak ukázal na dveře v pravé části síně. ,,Můj pane, posel čeká v támhletom předpokoji, kdybyste ho chtěl vidět osobně.‘‘

,,Samozřejmě, že ho chci vidět osobně!‘‘ Takeno prošel kolem plazícího se červa a jeho stráží. Ty se po chvíli otočily a jali se ho následovat. Přemýšlel. Existují postupy, které se musí dodržovat, příkazy, které musí být plněny. Kdyby byl Fushimi pod jeho velením, už by mu hlava na krku dlouho neseděla.

Ale on pod tvým velením není, ty blázne! Připomněl si samurai. Příkazy a postupy neznamenaly nic pro toho idiotského dvořana, ale Takeno jimi žil. Škubnutím otevřel dveře, zmítán zuřivostí nedostatkem disciplíny, se kterou se musel tady v paláci vypořádat. O tomhle si ještě promluví s Lordem Kondou. Naprosto určitě.

Daimyův trůnní sál měl mnoho takovýchto předpokojů, primárně určených pro osobní setkání. Z některých, jako právě z tohoto, vedly dlouhé chodby do ostatních částí hradu. Tenhle byl určitě spojen s kuchyní. Takeno si svůj odhad potvrdil, hned jak uviděl mladého muže obaleného blátem a špínou, skrze kterou jen tak tak prosvítala uniforma provinčního vojáka. Seděl u stolu a unaveně žvýkal rýži.

To, co viděl, Takena pěkně namíchlo. Před očima se mu vytvořil rudý opar. Mladý voják vzhlédl od svého spartánského pokrmu, postřehl samuraiův povýšený pohled a vyskočil na nohy tak náhle, že převrhl židli, na které až doteď seděl. Začervenal se a otočil, aby židli zvedl, ale pak mu došlo, že by bylo lepší se zase otočit zpátky na muže oblečeného ve stejnokroji daimyovi osobní stráže. Trhl sebou a postavil se do pozoru, neodvažuje se ani spolknout ten kus rýže, který mu uvízl v krku.

Takeno vešel do místnosti a zamířil k mladému vojákovi. ,,Je to to nejlepší, co dokážeš, chlapče?‘‘ zeptal se nebezpečně nízkým hlasem.

Chlapec vypadal ztrhaně. Jeho tvář, jak se nakonec ukázalo, byla čistá, stejně jako jeho ruce. Zakuckal se, jak se snažil odpovědět.

,,Polkni.‘‘ řekl samurai jemně zvedaje misku s vodou, kterou pak muži podal.

Chlapec si vzal vodu, spolkl rýži a rychle ji spláchl vodou; stále se však zcela nevzpamatoval z šoku.

,,Takže ty bys raději jedl než aby ses dal do stavu vhodného pro oči vyššího důstojníka? Odpověz, chlapče!‘‘

,,Ne, pane. Vlastně…‘‘

,,Ven s tím!‘‘ zavrčel Takeno.

Chlapec zaváhal, zadíval se na samuraie a naklonil se k němu. ,,Můj pane, přináším zlé zprávy. Doteď nepřišel nikdo kromě jedné služebné, která mi přinesla vodu a tuhle rýži. Snažil jsem se trochu umýt, pane…‘‘ A s těmito slovy začal Takenovi ukazovat čisté ruce jako důkaz. Na samuraie to celé ale moc nezapůsobilo a ještě více se zamračil.

Rudý opar se začal ztrácet. Chlapcova uniforma bylo takové to hikyaku – lehká zbroj, kožené kalhoty s posilněnou jezdeckou částí a pás, který by normálně držel jezdecký luk nebo kopí. Avšak nikdo kromě daimyovi osobní stráže nesměl vstoupit do trůnního sálu ozbrojen. Odečteme-li bahno, bylo chlapcovo vybavení v dobrém stavu. Takeno pokýval hlavou.

,,V pořádku. Ale nikdy nezapomeň na svou výstroj, chlapče. Starej se o ni a ona se postará o tebe. Teď si sedni a řekni mi, co se děje v Kodaiře.‘‘

Mladý muž zaváhal, ale když si Takeno přisunul stoličku a posadil se, přistrčil si křeslo a připojil se k samuraiovi. Pořád seděl dost ztuhle. A v takové vzdálenosti na to, že nedosáhl na stůl. Už vůbec nemyslel na jídlo, o které se před chvílí tak zajímal.

,,Včera večer zaútočila velká skupina nezumi na naši vesnici.‘‘ začal vyprávět mladý muž. V tu chvíli zaznamenal Takeno náhlé vsátí dechu, signalizující úlek, u jednoho ze svých stráží. Udělal si v duchu poznámku, že si s tímto mužem promluví později. Osobní strážci mají chránit svého pána a ne poslouchat cizí hovory, jakkoli šokující. ,,Bylo jich mnoho a my nebyli varováni. Než jsme se vzmohli k odporu, napadli vesnici a zabili mnoho vesničanů.‘‘

,,Jak se dostali přes vaše hlídky?‘‘ zeptal se Takeno.

Jeho mínění o mladém vojákovi poskočilo o značný kus nahoru, když unavený muž odpověděl v obranném tónu. ,,Nevíme, pane. Kapitán Matsuda vyslal obvyklý počet hlídek, ale oni museli nějak proklouznout nebo je zabít zezadu. Kapitán mi řekl, že se bojí, že tam mohla působit magie, ale nemá zaručené zprávy.

Takeno, pozorně naslouchaje, přikývl. ,,Dobře. Je snadné obvinit magii, když se něco nepovede. Krysí lidé jsou rození tichošlápci, a pokud se vyplížili z řeky, myslím, že byli schopni potichu zabít ty nejbližší. Tak pokračuj.‘‘ nařídil Takeno.

,,Kapitán Matsuda vyslal tři posly s žádostí o pomoc. Já… já nevím, co se stalo ostatním, ale já jsem se sem dostal ani ne za čtyři hodiny.‘‘

Samurai byl ohromen. Kodaira byla celý den cesty od Araby. V noci, pronásledován nezumi, kteří vidí – či cítí - ve tmě, by to mělo trvat dvakrát tak dlouho. V tomhle mladíkovi bylo víc, než se na první pohled zdálo.

To ale mohlo počkat. Takeno zvažoval situaci. ,,Vyjedeme-li hned a když si trochu pospíšíme, budeme tam po poledni.‘‘ přemýšlel Takeno. ,,Nestihneme zachránit vesnici, ale…‘‘

,,Můj pane,‘‘ přerušil ho mladý voják, ,,možná ano. Kapitán Matsuda nařídil vesničanům schovat se v pevnosti. Většina to stihla dřív, než nezumi ovládli vesnici.‘‘

,,Cože?!‘‘ samurai vyskočil na nohy. Než mohl mladý muž odpovědět, Takeno sebou trhl, otočil se a ukázal prstem na jednoho strážce. ,,Sežeň ostatní! Taky koně! Vyjíždíme za hodinu!‘‘

٭٭٭

Takeno jel v čele čtyřiadvaceti daimyových hatamoto. Přidal se k nim ještě pětadvacátý jezdec. I přes svou únavu trval mladý voják – který se mimochodem jmenoval Shiro – na tom, aby mohl jet s nimi. Samurai respektoval horlivost a úsilí mladého muže a poskytl mu nového koně a čistou uniformu.

Podle Shirova vyprávění čítalo krysí vojsko asi osmdesát hlav. Bylo pravděpodobné, že v noci mohli přijít další, ale Takeno bojoval s krysáky už dříve. Při velkých útocích vždy nasazovali vše, co měli a snažili se nepřítele zabít svým počtem. Zaútočilo-li osmdesát nezumi, pak osmdesát nezumi bylo vše, co měli.

A dvacet čtyři daimyových nejlepších samuraiů pro ně bude dostatečným soupeřem.

Když se přibližovali ke Kodaiře, přemýšlel Takeno o strategii, kterou použije. Šest vojáků neslo dlouhá hankyu, kdysi zesměšovaná samuraii, nyní hájená Takenem jako pěkná alternativa k boji zblízka. Šípy vystřelené z hankyu dokázali prorazit i to nejlepší do-maru brnění a tito lučištníci byli neomylní.

Ostatní nesli dlouhé píky nebo naginata. Provedou nájezd na vesnici a probodnou každého nezumiho, kterého spatří na otevřeném prostranství a poté vytasí meče a dokončí práci na zemi.

Sám Takeno nosil horo daimyovi stráže. Pojede v čele svých mužů a žádná krysa či člověk před ním neobstojí. Nebylo to příliš elegantní, ale bylo to přímé.

Útok začal ještě před hlavní branou. Nezumi mají rádi tmu a daimyova stráž dorazila v horkých poledních hodinách, kdy slunce ještě stálo vysoko na obzoru. Vyjeli z lesa a vydali se podél řeky. Ve chvíli, kdy krysí strážní zjistili, co se stalo, kvetly z každého krysího hrudníku dva šípy ozdobené zelenými lístky.

Daimyova stráž vjela beze slova a ve vší tichosti do vesnice. Takeno již dávno věděl, že výkřik kiai je skvělý pro koncentraci jedince při útoku, ale také si byl vědom toho, že čím déle zůstanou nepozorováni, tím vyšší je jejich šance na úspěch. Navíc v tomto případě sloužil nedostatek válečných pokřiků dvojímu účelu, protože nezumi, stojící na dostřel luku od zdí pevnůstky, je nelyšeli přicházet. Dokonce i zvuk kopyt pětadvaceti koní dupajících na měkkém podkladu vesnických ulic se nedonesl k posmívajícím se a křičícím nezumi obléhajícím malou pevnůstku.

V poslední vteřině se jeden nezumi otočil a Takeno zachytil pohled jeho červených očí rozšířených (tolik, jak jen krysí oko dovolilo) strachem. ¨Katana zasvištěla vzduchem a zakousla se hluboko do krku krysího muže. Vytryskla krev. Nezumi padl na zem, kde byl zašlápnut do bahna samuraiovým koněm.


Daimyovi válečníci byli všude. Lučištníci sesedli z koní a jali se do krysích šiků střílet jeden šíp za druhým. Ačkoliv jich bylo pouze šest, počet vystřelených šípů ukazoval spíš na menší armádu. Všechny se obrovskou rychlostí řítili na šokované nezumi.

Takenovi stráže se shromáždili kolem svého velitele dávajíce na odiv svůj um při práci s koněm – točili se nalevo, napravo rozdávajíce rány dlouhými kopími. Tyto dlouhé zbraně nebyly zrovna nejlepší volbou pro boj koňmo, ale každý muž, který kdy trénoval s Takenem, uměl bojovat a řídit koně současně – jedno s jakou zbraní.

Pán samuraiů konečně vyrazil svůj mocný válečný pokřik. Odpovědělo mu mnohohlasé kiai! ostatních hatamoto. Většina zůstala v sedle; samuraiové odhodili kopí a naginata a jako jeden muž vytáhli katany. Někteří ale sesedli, aby mohli lépe zaútočit na ty menší a rychlejší nezumi. Bojovali v párech a čtveřicích, přesně tak, jak je to Takeno naučil. Když to jejich velitel viděl, zalil ho náhlý pocit hrdosti.

Ale tento pocit netrval věčně. Brzy se změnil v jiný. V prudkou bolest vzadu na krku. Cosi ho udeřilo. Zachránilo ho jeho kabuto, ale pádu z koně už nezabránilo. Svezl se ze sedla jako pytel brambor. Spadl velice tvrdě. Zachroptěl bolestí. Snažil se zvednout se, ale cosi těžkého a chlupatého mu v tu chvíli přistálo na hrudníku.

,,Chcípni!‘‘ zaprskala příšera zvedaje smrtonosné kusari-gama. V kratičké chvíli duševního odloučení Takeno poznal, že ho zasáhl jen zesílený řetěz těsně pod závažím se smrtícími čepelemi. Příšera v tu chvíli uchopila závaží na konci řetězu a švihla. Ostří se nebezpečně rychle přibližovalo k samuraiově obličeji.

Ale nikdy nedosáhlo svého cíle. Zleva se vynořila hnědá postava, přiskočila k Takenovi a strhla slintajícího krysáka na stranu. To uvolnilo generála. Pán samuraiů se opřel o loket a podíval se doprava. Spatřil Shira, jak se válí v prachu a ze všech sil zápasí s krysím nájezdníkem.

Takeno se vyškrábal na nohy, stále trochu mimo. Vytasil wakizashi – katana se válela bůhví kde- a vyrazil vpřed. Chlapec s krysákem byli naplno zabráni do rvačky – kousali, kopali a mlátili se se střídavými úspěchy. Samurai se snažil najít skulinku, kterou by mohl tu chlupatou příšeru trefit, aniž by zranil Shira. A pak zazněl roh.

Takeno se rozhlédl. Dveře pevnůstky se rozlétly dokořán. Ven se vyřítila malá skupinka ozbrojených mužů a žen a zaútočila na krysí vojsko z druhé strany. Nebylo jich mnoho, snad dvacet, ale spolu s překvapivým útokem daimyovi stráže to stačilo. Nezumi, kteří ještě mohli chodit, se otočili jako na obrtlíku a prchali směrem k řece.

Když se Takeno obrátil zpět, zjistil, že zápas už skončil. Čepel krysího muže probodla Shirův hrudník. Ale mladý muž vzal svého nepřítele s sebou. Přidržel ho za krkem a bodl do brady. Čepel projela až do mozku. Takeno se k nim sehnul.

,,Můj pane!‘‘

Samurai vzhlédl a postavil se. Stál před ním pečlivě oholený tmavý muž s válečnickým sestřihem. Na jeho zbrani byly ještě patrné stopy krve, které před chvílí setřel. Předpisově ji zastrčil do pochvy.

,,Pan Takeno, předpokládám.‘‘ Zeptal se.

,,Ano.‘‘ Odpověděl samurai.

Muž se hluboce uklonil a pak řekl: ,,Můj pane, jsem kapitán Matsuda, velitel pevnosti Kodaira.‘‘ Pak si všiml propletených těl ležících na zemi. ,,V…v…vidím, že vás Shiro našel, můj pane.‘‘ vysoukal ze sebe nakonec.

,,To ano, kapitáne,‘‘ řekl Takeno chladně. ,,Splnil svou povinnost. Což je více než mohu říct o vás.‘‘

Kapitán polekaně vzhlédl. ,,Můj pane-‘‘

,,Kapitáne,‘‘ přerušil ho drsně Takeno naštvaným hlasem. Byl jste pověřen velením jedné z pevností Kondy-sama. Ta pevnost je daimyovým majetkem. Kdo vám dal povolení pustit dovnitř vesničany?‘‘

,,Můj pane? Myslel jsem, abych zachránil vesnici, můj pane…‘‘ koktal nevěřícně.

Takeno se rozhlédl. Mnoho chýší bylo stále nedotčeno, ale mnohem více již lehlo popelem. Všechny byly vyrabovány. ,,Znáte pravidla, kapitáne. Zatkněte ho.‘‘ Stráže přistoupili ke kapitánovi a vzali mu všechny zbraně. Pak ho odvedli do pevnosti.

Takeno překročil těla ležící na zemi a skopl krysího muže ze Shirova těla. Položil mladého muže na záda a úhledně srovnal jeho tělo. ,,Ano,‘‘ zamumlal si sám pro sebe, ,,znáš pravidla.‘‘

Autor:PedroM