Japan

odkazy

harakiri

Jde o japonskou rituální sebevraždu. Muži si v kleče prořízli břišní dutinu krátkým samurajským mečem (wakizaši) (překl. „společník“), a to podélně odspoda nahoru, a pak příčně k stávající ráně. Následně jim pobočník usekl hlavu, aby tak zmírnil jejich utrpení. Právo na důstojný odchod z tohoto světa měly i ženy z třídy válečníků, které si dýkou (tantó) prořízly hrdlo. Předtím si však svázaly nohy u kotníků, aby tělo nezaujalo ve smrtelných křečích necudnou polohu. Samotný rituál seppuku sestával z meditace, složení krátké básně (haiku), většinou na téma pohrdání smrtí a samotné sebevraždy. Vzhledem k obrovskému nervovému vypětí ale rituál byl málokdy dodržen se všemi náležitostmi, které včetně provedení obou řezů trvají okolo třiceti minut. V běžném životě se seppuku provádělo většinou tak, že samuraj napadl na wakizaši a pobočník mu setnul hlavu.

Seppuku bylo součástí samurajského kodexu (bušidó – cesta válečníka). Nejčastěji bylo používáno proto, aby bojovníci předešli zajetí nepřítelem a nebo získali zpět ztracenou čest. Samuraj mohl být k seppuku vyzván svým pánem. Seppuku bylo také jedinou formou „protestu“, kterým mohl samuraj dát najevo nesouhlas s činy svého pána. Především v období Edo (1603 - 1868) šogunátu Tokugawa bylo seppuku používáno jako forma popravy, která však byla vždy výsadou samurajské vrstvy. Břicho (hara) člověka je v Japonsku považováno za centrum těla a lidské duševní aktivity, jeho proříznutím tak válečník obrazně ukazoval čistotu svého nitra, proto tato forma sebevraždy nebyla povolena jiným vrstvám japonského obyvatelstva.

V roce 1873 byla spolu se zrušením samurajské vrstvy (vyhláška Haitorei v období Meidži) tato praktika v Japonsku zakázána, její obdoby však nalezneme i v moderní japonské historii. Za určitý druh seppuku se dají považovat i sebevraždy japonského civilního obyvatelstva v době 2. světové války.

Pokud samuraj odmítl seppuku spáchat, byl vyvržen ze společnosti a živořil na jejím okraji. Zpravidla se takoví jedinci nechali zaměstnávat jako nájemní vrahové nebo se živili jako bandité a ve své době představovali opravdu reálnou společenskou hrozbu